Stále začínající Jiří Suchý
Když se řekne Jiří Suchý, většině z nás se asi vybaví jeho divadelní postava kabaretiéra pana Jonáše a divadlo Semafor, které založil společně s Jiřím Šlitrem. Přitom podobně, jako je více jak šedesát let úspěšný na divadelní scéně, tak dalšími oblastmi, kam výrazně zasáhl, jsou hudba a film.
Jiří Suchý se narodil 1. října 1931 v Plzni, manželům Jaroslavovi a Růženě. Jeho otec se vyučil truhlářem, ale působil i jako amatérský hudebník v kavárenském orchestru. Dokonce vystupoval i s vlastnoručně vyrobeným loutkovým divadlem, nazvaným Modrá trojka.
Jiří zpočátku pracoval jako grafik, ale ovlivněn dvojicí Voskovec a Werich tíhl spíš ke komice a hudebním formám divadla. Po vojně proto začal hrát v kapele Acord Club v pražské Redutě, kde se brzy seznámil mimo jiné i s Jiřím Šlitrem. V Redutě se v sále pro devadesát lidí tehdy často tísnilo i přes dvě stě diváků. Když pak v roce 1958 přišla možnost, aby spolu s dalšími umělci využil volných prostor v ulici Na zábradlí, založili zde stejnojmenné divadlo.
Přitom hned první představení souboru, legendární hra Jiřího Suchého Kdyby tisíc klarinetů, kabaret s podtitulem „leporelo o třiceti šesti obrazech“, se stalo legendárním. Později bylo úspěšně zfilmováno s hvězdami tehdejší pop music v hlavních rolích. V Divadle Na zábradlí mu bylo záhy naznačeno, snad pro nedostatek hereckého talentu, aby své další účinkování na jevišti zvážil. Tehdy poprvé chtěl s divadlem skončit. Nakonec však souhlasil s nápadem Jiřího Šlitra, aby si založili vlastní hudební divadlo, Semafor, ve kterém působí dosud. Jako grafik dokonce pro Semafor navrhl výtvarné řešení opony.
Už počátky tohoto souboru přitom pozdější oscarový režisér Miloš Forman označil za „živou vodu“. Místo, kam se v té době lidé „chodívali nadechnout čerstvého vzduchu“. Jiří Suchý zde, ve spolupráci s Jiřím Šlitrem a v aranžmá Ferdinanda Havlíka, napsal přehršli dodnes populárních šlágrů. Zažitým omylem přitom je, že výhradním autorem hudby k písním pro Semafor byl fenomenální klavírista Jiří Šlitr. I Jiří Suchý se profiloval jako výrazný skladatel. Mezi hity, u nichž je autorem hudby i textu, patří například Pramínek vlasů.
Naopak jako společná píseň například vznikla a vynikla v roce 1962 vánoční Purpura, kterou tehdy napsali v létě, protože cesta písně na desku trvala zhruba půl roku. Podle slov Jiřího Suchého přišel s nápadem na její vznik Jiří Šlitr: „Abychom se pokusili složit něco, jako byla slavná americká píseň Bílé Vánoce (White Christmas). Píseň, která by se rok co rok o Vánocích vynořila. Bylo to pro mne jakési zadání. Poetiku a mystiku té písně považuju za mé soukromé teritorium. Ale pozor! Je to obojí ve mně, a tak to pronikne do mé tvorby, ať chci nebo nechci.“ S úsměvem pak dodává, že některé své hluboké verše ani sám pochopit nedokáže.
A proč vlastně purpura? Jednoduše proto, že v dětství Jiřího Suchého k Vánocům neodmyslitelně patřila. Díky genialitě autorů a oblíbenosti písně se stále najdou posluchači, kteří si pokládají otázku: Co to ta purpura, která v písni „stále voní“, vlastně je?
Počátkem šedesátých let ze Semaforu odešla řada pěveckých hvězd. Zčásti i proto že Jiří Suchý preferoval komornější formu autorského divadla. Jako reakci na tuto „nouzi“ v napsal roce 1962 legendární kabaret Jonáš a tingltangl. Hru, v níž se poprvé představil ve dvojici s Jiřím Šlitrem, jako komik s charakteristickým slamákem, jak jej známe dosud. Zajímavostí je, že ač se do té doby Šlitr publiku spíš vyhýbal, o roli v této hře si Suchému sám přímo řekl.
Ve druhé polovině šedesátých let se Jiří Suchý dokonce dostal ke spolupráci se svým vzorem, Janem Werichem, když připravili několik dílů dnes již polozapomenutého pořadu Československého rozhlasu Gramotingltangl. Bohužel, na jevištní výstup na půdě Semaforu už pro Werichovo zhoršující se zdraví nedošlo.
Tragický odchod Jiřího Šlitra na konci šedesátých let opět přivedl Jiřího Suchého k myšlenkám, že skončí s divadlem. Navíc se musel vyrovnávat i s vnějšími politickými tlaky. V roce 1970 se nakonec musel z politických důvodů na dvacet let „jen“ vzdát vedení souboru. Svou pozornost proto zaměřil na psaní básní a hledání hereckého partnera, respektive partnerky. To se mu podařilo až v roce 1985, ve hře Jonáš dejme tomu v úterý, kde vedle něj jako Žofie Melicharová stanula mladičká Jitka Molavcová. V této komediální dvojici vystupují dodnes.
Letos devadesátiletý, vitální a stále aktivní kultovní divadelník se podle vlastních slov prozatím do důchodu nechystá, neboť, jak sám říká: „Stále mě baví začínat.“ Na svém kontě má díky tomu vedle desítek filmů a divadelních představení i slovy tisíc čtyři sta písní, z nichž mnohé bez nadsázky zlidověly.
