The Cure – Songs of a Lost World: Hudební přemítání o tom, co odnáší čas

Zajímáte-li se o hudbu alespoň trochu, bude vám bez ohledu na věk či preferované hudební žánry jistě známá i britská kapela The Cure. Období největší slávy sice zažili v 80. letech minulého století, nicméně pozornosti předních světových médií se jim dostává dodnes. V poslední době je tomu tak zejména ve spojitosti s tažením frontmana skupiny Roberta Smithe proti praktikám společnosti Ticket Master, která prodává lístky na koncerty za ceny daleko vyšší, než by bylo vhodné a hlavně etické. Na nové album si museli fanoušci kapely ovšem počkat šestnáct let, během kterých došlo k úmrtí několika Smithových blízkých příbuzných, což se na albu významně odráží v hudbě i textech. Deska ale není tak ponurá, jak by se dalo vzhledem ke smutným událostem od kapely očekávat. I kvůli tomu, že se jedná o kapelu, která mimo jiné patří k zástupcům gothic subkultury, jež stály u zrodu gothic rocku. Jedná se spíše o melancholickou velkolepou meditaci na téma lidské smrtelnosti, ztráty, mezilidských vztahů a stárnutí. Hudba na albu tak po většinu času poklidně plyne a postupně narůstá, přičemž zpěv se přidává teprve tehdy, kdy je atmosféra skladeb již vybudovaná dlouhými a komplexními instrumentálními pasážemi, které stopáži jednotlivých písní (a s tím i celého alba) dominují. Ve většině případů se dokonce zpěv objevuje teprve až ve druhé polovině písně. Posluchač ale vlastně zas o tolik nepřichází – žádná ze skladeb totiž nejde se svou stopáží pod čtyři minuty a není tedy příliš překvapivé, že délka tohoto alba dosahuje bezmála padesáti minut navzdory tomu, že obsahuje „pouze“ osm skladeb.

Co se zpěvu týče, je potřeba vyseknout poklonu dnes již pětašedesátiletému Robertu Smithovi, jehož charakteristicky emotivní hlas – jak je na albu slyšet – zůstává věkem až podivuhodně nedotčen. Společně s kytarami, syntetizátory a bicími udržuje Smithův projev melancholickou atmosféru písní na albu a slouží jako dokonalé médium pro jejich omamně poetické texty, což navíc umocňuje excelentní produkce. Albu Songs of a Lost World je velmi těžké vůbec cokoliv vytknout. Postesknout si lze snad jen nad tím, že písně končí poměrně nečekaně – jen co se posluchač stihne pořádně ponořit do atmosféry skladby, jež sotva vygradovala, už přichází konec, začíná píseň nová a celý proces se opakuje. Otázkou však je, do jaké míry se jedná o umělecký záměr. Přece jen jde o album pojednávající mimo jiné o smrti, jež často bývá poměrně náhlá a přináší změnu, na kterou se jen stěží zvyká. Rozhodně se tak nejedná o generickou „jednohubku“, kterou k plnohodnotnému zážitku a pochopení stačí slyšet jenom jednou – posluchači se vryje pod kůži pomalu s trpělivostí dravce čekajícího na kořist a jeho mysl jen tak neopustí.