Stanislav Motl nám přináší další příběhy z hlubin minulosti. Nové i ty "recyklované".

Bez nadsázky by se dalo říct, že Stanislav Motl vstoupil do dějin české publicistiky v roce 1997 televizní reportáží o tzv. „Jihlavském duchovi“. Přestože nešlo zdaleka o jediné téma, kterému se tento milovník dobrodružství a historie kdy věnoval, především díky této reportáži se natrvalo zapsal do pamětí diváků. Proslul mimo jiné i jako neoficiální lovec německých nacistů a svým zaujetím v pátrání po spletitých osudech významných lidí a legendárních spisovatelů, jako byli Antoine de Saint Exupéry, Jack London nebo někdejší prvorepubliková filmová hvězda Lída Baarová. Z televizního reportéra se Motl postupně „přetavil“ v autora rozsáhlého rozhlasového publicistického cyklu i žádaného autora knih, aby cyklus následně převedl i na obrazovky, tentokrát však veřejnoprávní televize.

Také čtěte

Ze života televizního reportéra aneb Josef Klíma o českém podsvětí vážně i nevážně

Legendární televizní reportér, zakladatel legendárního publicistického pořadu TV Nova Na vlastní oči, vystoupil ve čtvrtek 13. března 2025 v Brně, galerii U dvou Polívků, aby se zde rozpovídal o své bohaté kariéře investigativního reportéra.

Motlova zatím poslední kniha je v rámci autorského cyklu v pořadí již jeho pátou sbírkou badatelských reportáží. Přestože u Motla dominuje především téma druhé světové války, své knihy pochopitelně doplňuje i o kapitoly z dalších oblastí domácích i světových dějin. Například vyprávěním o řidiči tzv. vozu smrti. Řidiči, jenž vezl po Sarajevu tehdejšího následníka Rakousko-Uherského trůnu, Františka Ferdinanda d'Este, v onen osudný den roku 1914. Kniha, jež tentokrát vyšla u nakladatelství UNIVERSUM, má podtitul Příběhy z hlubin zapomnění a autor v ní jako zkušený reportér čtenářům „servíruje“ pečlivě vypointovaná, strhující dobrodružství, která jsou často doplněná o osobní vzpomínky přímých účastníků i fakty z archivů. Čtenář díky tomu může téměř bez dechu sledovat vzpomínky přímého účastníka potopení Titaniku, podepřené sugestivním vyprávěním Motla.

Na kolik je však pan Motl zběhlý jako reportér, který využívá svých letitých zkušeností z archivů, a jehož knihy nepostrádají přízeň čtenářů, nevyhýbá se zde jisté podbízivosti. Nebo snad senzacechtivosti? Jak jinak totiž nazvat například zavádějící název kapitoly Hitlerova sestra, když se v konečném důsledku jedná jen o přízvisko dané osoby? Snad si mohl jako uznávaný autor takový postup odpustit. Tak či onak nejde o jedinou vadu této knihy. Tou další, a možná mnohem závažnější je fakt, že autor používá i tzv. recyklovanou látku. Jen letmým pohledem na názvy jednotlivých kapitol totiž můžeme zjistit, že stejná témata již jednou publikoval. A že jich není málo! V celkovém rozsahu knihy jde téměř o třetinu.

Také čtěte

Kronika českého zločinu aneb Josef Klíma vzpomíná – potřetí

Na první pohled vypadá tato kniha celkem nevinně. Se říct, že je to „jen“ takový přehled tuzemských kriminálních kauz za uplynulých třicet. Jenže pak se člověk začte, zamyslí, a… ta koncentrace zločinu je přímo děsivá.

Ediční poznámka nakladatele tento krok sice vysvětluje jakousi „nutností“ zařadit sem již dříve publikované kauzy u příležitosti 15. výroční odvysílání prvního dílu. Tentokrát ovšem doplněné novými svědectvími, ale i tak mi to přijde poněkud zvláštní. Zejména pokud nejde pouze o shrnutí, ale celé pasáže předchozích kapitol. Slova nakladatele by možná nacházela oporu, pokud by byly předchozí svazky této řady beznadějně rozebrané. Ale jestliže jsou stále k dispozici v běžné distribuční síti, pak to zavání skoro až nedostatkem nové látky a nastavováním knihy na úkor unikátnosti podávané látky.Asi největším bonbonkem je přitom závěrečná kapitola, věnovaná „věhlasnému“ prvorepublikovému jasnovidci Hanussenovi. Obratnému eskamotérovi, který patřil i mezi podporovatele nacistů. Stanislav Motl přitom předkládá soubor argumentů, jak snadné je uvěřit šarlatánům, kteří svou kariéru staví na lidské naivitě a důvěřivosti. Což je alarmující i dnes.