Kronika českého zločinu aneb Josef Klíma vzpomíná – potřetí

Dokonce je až s podivem, že z toho všeho a po tom všem, co má za sebou, samotnému panu Klímovi ještě přinejmenším „nehráblo“. Sám se přitom označuje za jednoho z posledních dodnes aktivních publicistů, kteří zažili „divoké devadesátky“ a mohou o nich zasvěceně vyprávět tzv. „z první ruky“. Stranou zájmu legendárního novináře pak vedle orlických vrahů či zvráceného Ivana Roubala nezůstali například ani František Mrázek, jeho následovník Radovan Krejčíř, události okolo tzv. metanolové kauzy z roku 2012 nebo nedávno omilostněný Jiří Kajínek. 

Přestože jde vesměs o knihu vzpomínkovou, je psána reportážním způsobem – jak je ostatně u tohoto populárního autora už letitým zvykem. Vyprávění samotného redaktora je proloženo i výpověďmi samotných policistů, vyšetřovatelů, nebo dokonce přímo pachatelů. Zásadní je přitom podání! Autor často používá jemnou ironii. Ať už směrem k bizarním, často zvráceným pohnutkám pachatelů, k výkonu policie nebo k celému vývoji případů. Co je však pro knihu největším přínosem (jak na zadní straně obálky správně upozorňuje Sabina Slonková), že při svém vyprávění nevychází jen z doslechu nebo citací archivních novinových článků, ale především z vlastních prožitků, rozhovorů i osobních setkání.

Také čtěte

Josef Klíma jako poradce prezidenta

Kdyby vám populární prezident republiky nabídl pozici svého tajného poradce, kdy byste mohli ovlivnit jeho rozhodnutí o udílení milostí, přijali byste? S vědomím, že vaše doporučení může mít reálný dopad na opravdové lidské osudy.

Vedle Radka Johna totiž od poloviny devadesátých let patřil mezi nejvýraznější tváře naší televizní reportážní žurnalistiky právě Josef Klíma. I když John ani moc netočil a spíš se jen tvářil. Zato sbíral ceny popularity, aby jej následně semlela politika. Klímovou doménou byla a dosud je tzv. investigativní neboli vyšetřovací žurnalistika čili kriminální kauzy. Z počátku 90. let se jim věnoval především jako šéfreportér prostřednictvím časopisu Reflex, aby se následně realizoval pořadem Na vlastní oči. Mezi tím se potkal například s provozovatelem Discolandu Sylvie Ivanem Jonákem, jehož příběhem také tato kniha začíná, vyzpovídal vůdce tzv. Orlických vrahů, Karla Kopáče a tak dále. A teď nám všechno s odstupem času „servíruje“.

Dlužno dodat, že tak činí již potřetí. Nejprve totiž vydal v roce 2018 knihu Zločin, jak ho pamatuju. Na jejím základě vznikl na internetu, dokonce na Seznam Zprávách, poslechový pořad nazvaný České podsvětí s Adamem Miklicou jako moderátorem a Josefem Klímou v hlavní roli. Úspěch tohoto pořadu následně Klímovo vyprávění přetavil znovu do tištěného slova na stránky knihy. 

Počátky činnosti českého podsvětí podle Josefa Klímy jsou tedy zasazeny do devadesátých let minulého století. Období, kdy se tuzemští pachatelé trestné činnosti tzv. „utrhli ze řetězu“ s přesvědčením, že teď už je „opět“ všechno dovoleno a zároveň zde („dík“ otevření hranic a směnitelnosti koruny) začaly působit i mafie z východu. Vedle té Ruské a Ukrajinské také Dagestánci anebo Čečenci. Jejich příslušníci byli navíc otrlí z válek a ve svých metodách proto mnohem brutálnější než ti tuzemští. S novou svobodou se pak nejen že kradlo ve velkém (i když v porovnání s dneškem to byly stále spíš drobné), ale i systematicky, kdy pachatelé často kriminální činnost brali jako obyčejný výdělek. 

Také čtěte

Detektivka paní Surmanové nám sice z počátku vypráví o dětech, ale nakonec je to spíš bizarní „horor“ pro dospělé

Mladá autorka Kateřina Surmanová zaujala čtenáře hned svou prvotinou Šepot z lesa z roku 2022. Její další kniha, o které nyní bude řeč má podobně éterický název a sama anotace se navíc tváří, že jde o knihu pro děti.

Pro sběr materiálů pan Klíma využíval nejen své poměrně bohaté reportérské zkušenosti, ale i fakt, že pracoval pro nejvlivnější a v té době i nejsledovanější televizi TV Nova v jejím legendárním pořadu Na vlastní oči. Strhujícímu vyprávění knihy České podsvětí sice občas drhne slovosled, ale její napětí tuto drobnost vyváží. Když pak čtenáři dojde, že všechno, o čem čte, je/byla realita, že se to všechno fakt stalo, začne jej mrazit v zádech. Prostě, na jednu malou republiku je těch patnáct kapitol celkem nářez… Byť za období třiceti let. Mimochodem, zatímco Františka Mrázka popisuje pan Klíma jako obyčejného veksláka, který si namísto kožené bundy jen převlékl kravatu, a protože se násilí štítil, nechával jej za sebe vykonávat jinými, pak Krejčíře označuje za člověka, který si naopak v násilí přímo libuje.