Po skoro čtvrtstoletí se na plátna kin vrací Gladiátor

Natočit pokračování snímku, který je ve filmové historii jedním z nejlepších filmů 21. století, a naplnit tak očekávání jeho fanoušků, kteří patrně po ladně ukončené dějové lince „jedničky“ nevidí pro další natahování děje důvod, je přinejmenším odvážné. Nicméně režisér Ridley Scott natočil film, který si milovníky plátna jistě získá. Snímek je nasycen bojovými scénami, šermem a vším, co bychom od podobného žánru filmu očekávali. Úvodní scéna nás ihned vtáhne do centra bitvy o africké město, na nějž si rozpínající se Římská říše brousí drápy. Pod vedením generála Acacia (Pedro Pascal) město padá a s ním i svobodný život mladého, avšak již dospělého Luciuse, který se dostává zpět do Říma a pouští se do boje s korupcí a krvelačností římských císařů po moci. 

Také čtěte

Filmový návrat Vetřelce. Na vesmírné lodi Romulus řádí s partou puberťáků

Kultovní slizký mimozemský tvor s kyselinou místo krve, který se při narození prokouše lidským...

Film obsahuje několik dějových linek, z nichž každá pojímá jiný životní příběh. Vyjma linky samotného hlavního hrdiny je jednou z nich pokračování života jeho matky Lucilly (Connie Nielsen), která stojí mezi Luciem a jejím manželem, generálem Acaciem. Právě tato postava je největším pojítkem s prvním dílem, sledujeme na ní vývoj během let po Maximově smrti, stejně jako jejím prostřednictvím pozorujeme vývoj Říma po stránce politické a expanzivní. Důležitou dějovou linku ztvárňuje Denzel Washington, jehož postava proradného a cílevědomého Macrina míchá kartami děje od začátku až do konce. 

Co mi však jako divákovi nejvíce vadilo by jistý patern, který věrně kopíroval dějový rámec prvního dílu. Voják se dostává do sporu s Říší, přichází o ženu, stává se gladiátorem, touží po pomstě a jeho život je podroben aréně, kde za ním stojí davy následovníků. Dokonce i závěrečná scéna až příliš připomíná konec prvního dílu. Možná to byl režisérský záměr, nicméně to v realitě působilo jako obrovské klišé. To samé platí o opravdu častém užití původní hudby, soundtracku z roku 2000, takže přestože hudbu pro tento snímek netvořil Hans Zimmer, ale Harry Gregson-Williams, divák to snad bez většího soustředění ani nepozná.

Také čtěte

Řekněte třikrát Beetlejuice a zjeví se roztomilé hororové šílenství Tima Burtona

Živí. Mrtví. Mohou žít vedle sebe? Na tuto otázku odpovídá Tim Burton pokračováním legendárního...

Možná v případě, že by se divák zcela oprostil od jakékoli spojitosti s originálním snímkem a vnímal by Gladiátora II. ne jako jeho pokračování, ale jako samostatně stojící příběh, film by byl zajisté přitažlivější. Už jenom díky množství bojových scén. Scénář Davida Scarpy až příliš vsázel na nostalgii, kterou chtěl jednotlivými flashbacky do minulosti v divácích probudit, nicméně některé scény byly vysvětleny až příliš explicitně a úplně narušily kouzlo, které v nás všech první díl Gladiátora zanechal. V některých případech mi dokonce přišlo, že scénáristé uměle vytvářely spojitosti, aby měli možnost navázat na (za mě) již ukončený dějový rámec prvního dílu.

Emociálně byl film opravdu silný. Možná až moc. Boj dobra a zla, mocných a chudých, boj lásky a nenávisti se střídal tak rychle a často, že některé scény a myšlenkové pochody působily příliš uspěchaně, nevyzrále a schematicky. Stejně neuspokojivě na mě působilo příliš excentrické jednání dvou císařů, jejichž vzezření vůbec nekorespondovalo s celkovou atmosférou filmu (předpokládám, že bílé tváře a rudé oči byly v maskérně záměrem ke ztvárnění šílenství a narušenosti, nicméně vypadali spíše jak dva upíři).

Přestože se může zdát, že tato recenze si vzala za úkol film vykreslit převážně negativně, není tomu tak. Osobně věřím, že se jedná o povedený kousek v případě, pokud jej nutně nebudeme chápat jako pokračování Gladiátora. V opačném případě si stojím za názorem, že některá umělecká díla nepotřebují vzkříšení a jejich hodnota ne vždy musí s příchodem pokračování stoupat.