Filmový návrat Vetřelce. Na vesmírné lodi Romulus řádí s partou puberťáků

I když zápletka obstojí jako samostatný příběh, tak film také slouží jako pocta svým předchůdcům, a proto přímo navazuje na původního Vetřelce. Romulus se odehrává 20 let po Vetřelci a asi 37 let před Vetřelci z roku 1986 Jamese Camerona. Odhaluje, že legendární Big Chap Xenomorph z Vetřelce ve skutečnosti přežil vyhození z přechodové komory Nostroma. Později ho k experimentům přenáší na výzkumnou stanici Romulus společnosti Weyland-Yutani.

Sledujeme osud dívky Rain Carradine (Cailee Spaeny), která žije v kolonii Jackson's Star. Ta se se svými přáteli vydává na nebezpečnou výpravu. Chtějí získat kryostázové komory ze ztroskotané kosmické lodi, aby mohli uniknout na jinou planetu. Doprovází je její adoptivní bratr Andy (David Jonsson). Je to přeprogramovaný robot, jehož klíčovou schopnost představuje možnost propojit se s lodními systémy, což se ukazuje jako zásadní pro jejich přežití. Mise se však čím dál více komplikuje. Náhodně totiž probudí smrtící nebezpečí, což ohrožuje nejen jejich útěk, ale také životy každého z nich.

Už při prvním představení hlavní postavy Rain mi bylo jasné, že právě ona bude v podstatě nesmrtelná. Že ze všeho svými schopnostmi nebo nějakou „haluzí“ unikne. Taková druhá Ellen Ripleyová! Žasnu také nad využití CGI, protože velký prostor dostává již zesnulý herec Ian Holm, kterého takto doslova vzkřísili z mrtvých. Nad čím už začnu méně? Jak moc je zážitek v kině uřvaný. Kontrast mezi tichem a zvuky, které téměř prorazí bubínek, je sice působivý, ale při většině obrazů se lidem s citlivým sluchem nelibostí kroutí uši.

Zdá se, že Vetřelec: Romulus je svými nitkami dobře propletený s ostatními vetřelčími bijáky. Pokud se na něj podívám z nadhledu, tak sám osobě stojí na svých vrtkavých hubených nožičkách celkem nejistě. Představuje pro mě klasickou americkou „řežbu“, u které logicky převažují epické přestřelky, kupa slizu, kyseliny, krve a téměř nadlidské schopností všech o život bojujících puberťáků. Na druhou stranu si myslím, že všichni tohle od vetřelčí franšízy v koutku duše očekáváme. Chceme si zkrátka v kině užít vesmírnou bitku mezi zranitelnými lidmi a nabušenými mimozemšťany bez očekávání hlubšího filozofického zážitku.