První dáma Moravy našla smysl života v pomoci chudým dětem. Vzdělávala i Palackého
Jako z románu působí příběh v Brně narozené hraběnky Marie Walburgy, ženy, která svůj život na zámku v Kuníně zasvětila výchově a vzdělávání chudých dětí. Svou činností si vysloužila přezdívky „naše dobrá hraběnka“ nebo „první dáma Moravy“.
Hraběnka Marie Walburga se narodila v roce 1762 v Brně, v paláci hrabat Sinzendorfů na Zelném trhu, na jehož místě dnes stojí budova moderní tržnice. Narodila se do rodiny Harrachů, která patřila mezi nejvýznamnější aristokratické rody celé rakouské monarchie a jehož příslušníci se pohybovali v blízkosti císařského dvora a vlastnili řadu panství v Rakousku, v Čechách a také na Moravě. Mladá a urozená Marie Walburga byla považována za jednu z nejsečtělejších žen tehdejší střední Evropy. V 17 letech se provdala za dalšího urozeného německého šlechtice, hraběte Klementa Aloise z Waldburg – Zeilu. Manželům se narodily čtyři děti, tři však zemřely ve velmi útlém věku.
Úmrtí třetího dítěte, dcerušky Marie Amálie, naprosto zlomilo srdce mladé matky. Přestala komunikovat se svým manželem, okolím i se svou matkou, která přicestovala na zámek, aby dceři domluvila. Nekomunikovala s lékaři, odmítala jíst a pít, chtěla odejít na druhý břeh za svými dětmi. Tehdy se hraběnčino manželství rozpadlo. Rozvod byl tehdy naprosto nemožný, a tak se manželé jen odloučili. Manžel se odstěhoval do rodného Německa, kam s sebou na výchovu odvezl posledního žijícího syna, talentovaného Františka Karla. Hraběnka se ho pokusila unést, ale pokus se nezdařil a matka pak již svého syna patrně nikdy nespatřila. Také on nakonec v 18 letech zahynul a na zámku v Kuníně ho připomíná obraz v zámecké obrazárně a jeho učebnice, které byly z Německa převezeny do zdejší zámecké knihovny.
Výuka v zámecké škole byla neobyčejně přísná. Začínala už v pět hodin ráno a končila v sedm hodin večer, od pondělí do soboty.
Psala se doba pozdního osvícenství a do života hraběnky vstoupili příslušníci tajného řádu iluminátů a zednářských lóží, kteří sehrávali důležitou roli v šíření vzdělání mezi obyvateli země. Díky nim hraběnka získala nový smysl života – stala se filantropkou a jejím posláním se stala péče především o chudé a talentované děti. Hraběnka, která udržovala kontakty s nejvýznamnějšími představiteli vzdělanosti a s literáty tehdejší Evropy, učinila ze svého malého vesnického zámku ohnisko vzdělávání celé Moravy. Přítelem a rádcem jí byl rovněž věhlasný švýcarský pedagog Pestalozzi. Na zámku v Kuníně založila hraběnka v roce 1792 podle vzoru těch nejmodernějších německých vzdělávacích ústavů výchovný a vzdělávací ústav nazývaný také filantropinum. Ústav byl ve své době naprosto jedinečný svým duchem tolerance a snášenlivosti. Vedle sebe studovaly především děti poddaných, sirotkové, ale také děti měšťanů a šlechticů. Byly tu děti katolíků, evangelíků i židů, chlapci i děvčata, což bylo v této době velmi neobvyklé, a především děti německé i české. Zdejší vesnice, kterou dnes známe pod jménem Kunín, se po staletí jmenovala Kunvald, německy Kunewald. Až v roce 1947 po vyhnání původních německy mluvících obyvatel byla přejmenována na dnešní Kunín.
Nejvýznamnějším žákem ústavu se stal František Palacký, pozdější velký historik a zakladatel moderního českého národa.
Nejvýznamnějším žákem ústavu se stal František Palacký, syn luteránského učitele z nedalekých Hodslavic, pozdější velký historik a zakladatel moderního českého národa. Na škole studoval od roku 1807 rok a půl a později ve svých pamětech zmínil, že to byl „krásný jarní čas života mého.“ Do vesnické školy v německém Kunvaldu ho otec nechal zapsat, aby se naučil německému jazyku. Když hraběnku upozornili na neobyčejné nadání chlapce, který již v pěti letech přečetl celou Bibli, nechala jej převést do svého zámeckého ústavu. Stal se jedním z nejlepších žáků a byl zapsán do Zlaté knihy ústavu. Když v roce 1823 Palacký jako mladý muž odcházel do Prahy, aby se odevzdal službě českému národu, neopomenul navštívit v Kuníně hraběnku Marii Walburgu, která mu předala cenná doporučení pro nový život v českém hlavním městě.
Jedním z nejbližších spolupracovníků hraběnky byl její zámecký kaplan Johann Edmund Schreiber, pro kterého hraběnka získala místo faráře v nedalekém Horním Vražném, a on v novém působišti přivedl ke kněžství a zájmu o přírodní vědy slavného opata a zakladatele genetiky Johanna Gregora Mendla. Výuka v zámecké škole v Kuníně však byla neobyčejně přísná. Začínala už v pět hodin ráno a končila v sedm hodin večer, od pondělí do soboty. Vyučovány byly cizí jazyky, přírodní a společenské vědy, děvčata jakožto budoucí matky byla vzdělávána v základech zdravovědy, péče o domácnost, ručních pracích a podobně. Hraběnka však chtěla, aby děti byly nejen moudré, ale také zdravé. Podle vzoru filantropického ústavu ve Schnepfenthalu byla v zámeckých zahradách u nás snad poprvé zavedena gymnastika, tedy tělocvik. Děti byly otužovány, podrobovány dietetice – tedy zdravé výživě - a hraběnka na svém panství dokonce vůbec poprvé v rámci českých zemí nechala děti očkovat vakcínou proti tehdejší zákeřné nemoci, pravým neštovicím. V roce 1799 svým činem tak inspirovala k tomuto odvážnému kroku také veřejnost v dalších částech naší země.
S dětmi podnikala pravidelné několikatýdenní výlety a nechala je učit se i v přírodě. Výlety podnikala například na Lysou horu, Radhošť či zříceninu hradu Helfštýn, kde děti stanovaly a učily se poznávat přírodu a svět kolem sebe. Život hraběnky se čte jako románový příběh. Silný životní příběh ženy poznamenané nešťastným osudem, které se vlastní rodinné štěstí vyhnulo, proto se ho snažila zajistit obyvatelům svého panství a přilehlé části Moravy, by si jistě zasloužil i filmové zpracování. My zde pouze prozradíme, že ani další životní osudy této ženy nebyly nijak lehké. Její pokroková a svobodomyslná škola byla po zákroku státní moci v roce 1814 zrušena. Hraběnka ji sice provozovala dále, nyní však už jen pro užší okruh potomků svých úředníků, spolupracovníků a dalších vybraných dětí. Po smrti svého syna Františka Karla si nechala přivést na zámek dceru své přítelkyně baronesu Vilemínu Honrichsovou ze zámku z Kunštátu. Baronesu vychovávala ve své zámecké škole jako svou schovanku a budoucí dědičku. Po roztržce s hraběnkou ale slečnu Mínu, jak jí na zámku říkali, matka odvezla do Vídně. Životní osudy matky, která nakonec utekla s hercem, končí neznámo kde, hraběnčina schovanka ukončila svůj život rok po smrti hraběnky skokem do Dunaje. V závěru svého života stárnoucí hraběnka soužená těžkou a nevyléčitelnou nemocí, Pagetovou chorobou, veškeré své naděje vložila do malého chlapce jménem Friedrich Emil Schindler. Tohoto chlapce, který byl synem prvních žáků hraběnky, vychovávala jako adoptivní babička jako svého budoucího nástupce a jemu také odkázala zámek a panství v Kuníně. Zemřela na svém zámku v Kuníně roku 1828.
* PhDr. Jaroslav Zezulčík
