V hloubi duše jsem si přála zahrát si ještě královnu
Můžeme to pro režijně-producentský debut Jana Budaře, pohádku Princ Mamánek, vnímat jako takové štěstí v neštěstí. Po zesnulých Libuši Šafránkové a Haně Maciuchové totiž přijala roli královny Ludmily v této pohádce legendární Arabela, Jana Nagyová. Díky jejímu comebacku se snímku dostalo o to větší mediální pozornosti. Jak vnímá svůj návrat k filmu sama Jana Nagyová?
Role vám byla pohnutou shodou okolností nabídnuta za Libuši Šafránkovou, která měla původně hrát i vaši Arabelu. Tehdy vás nakonec „jen“ předabovala. Těší vás, že se jí herecky stále vyrovnáte
Vyrovnám? Libuška navždy zůstane v paměti diváků českého filmu jako křehký klenot herecké školy. A to, že je její jméno tak často spojováno právě s tím mým, mě nejen velmi těší, ale především motivuje k pokračování v mé, po téměř třiceti letech nastartované filmové kariéře.
Každá z nás je jiná, respektive byla. Libuška měla to štěstí, že ještě před Arabelou mohla natočit jinou kultovní pohádku, a to Tři oříšky pro Popelku v režii Václava Vorlíčka. Tato klasická postava ji pak proslavila nejen doma, ale i v zahraničí. Například u nás v Německu, podobně jako u vás, je tato pohádka neodmyslitelnou součástí každých Vánoc.
Než jste kývla na roli královny Ludmily, nejprve jste si vyžádala scénář. To jste si nebyla jistá, zda ji zvládnete? Dokonce ji hrajete celou česky.
Ale to nebylo o tom, zda roli zvládnu či ne. Když mi nabídka přišla, byly to úžas, šok i radost zároveň. Po takové odmlce jsem už jednoduše nepočítala s nějakou filmovou rolí, přestože jsem si celá léta stále v hloubi duše přála zahrát si ještě jednou v životě královnu.
Herce, režiséra a producenta Jana Budaře jsem však v tu chvíli neznala. Ani jeho knihy, obrázky nebo hudební talent. Proto jsem si chtěla scénář nejdřív přečíst a zároveň jsem si začala hledat informace o celém projektu. Tak jsem se postupně dozvěděla o jeho touze natočit vlastní pohádku, o nedostatku financí na realizaci i o původním obsazení. Naše cesty se protnuly, roli královny Ludmily jsem s pokorou přijala, a tím se naplnil i můj sen. A tentokrát i v českém jazyce! Kruh se uzavřel.
Shodou okolností hrajete i v připravovaném snímku Dana Svátka Dvě slova jako klíč. O této roli se však téměř nemluví – je to proto, že je příliš epizodní, nebo médiím víc „vyhovuje“ vaše spojení s pohádkovým žánrem?
Dvě slova jako klíč je krásný, čistý a hluboký příběh o životě a smrti, lásce a nenávisti i odpuštění a smíření podle románu Josefa Formánka. Moje role je sice opravdu epizodní, ale hluboká, s procítěním duše i těla. Velkou výzvou pro mě bylo také hrát v polštině. Navíc jsem stanula po boku Daniela Olbrychského… pardon, mistra Olbrychského z Polska, s kterým spolupracovat je snem mnoha hvězdných hereček.
A média jsou prostě média. Možná, že ještě přijdou na to, že moje jméno nemusí spojovat vždy jen s pohádkami.
Srovnávat Prince Mamánka s výpravnou, a především hvězdně obsazenou Arabelou Václava Vorlíčka se asi úplně nedá. Přesto, nepřepadala vás nostalgie? Nebo jste se především soustředila na svůj výkon?
Přesně tak, především jsem se soustředila na ztvárnění své postavy a na český text. Přitom mě pronásledoval těžký životní úděl, kterému nikdo z nás neunikne. Smířit se se skonem vlastní maminky, která byla obětí covidu-19.
Ano, výprava této pohádky, stejně jako její komorní herecké obsazení, se opravdu nedají srovnávat s velikostí třináctidílného seriálu Václava Vorlíčka, ale dovolím si tvrdit, že i tak ji kostýmy, kamera a překrásné exteriéry povýšily na velmi dobrou úroveň.
Pohádky mají v naší kinematografii zvláštní místo. Přesto se v posledních letech názory na kvalitu nových českých pohádek dost různí. Sledujete současnou českou pohádkovou produkci?
Přiznám se, že nijak zvlášť. Ale doufám, že se tyto rozporuplné názory na nové české pohádky nepodepíšou na návštěvnosti té naší, která přijde do kin v říjnu. Ostatně ráda bych na ni čtenáře KULTu srdečně pozvala. Čeká vás krásný romantický pohádkový příběh, a k tomu velké překvapení!
Věřím, že se Princ Mamánek bude líbit nejen českému publiku, ale že o něj bude zájem i v zahraničí. Například Němci doslova milují české pohádky a velmi si je cení.
Zářijové číslo KULTu je věnované vínu – podělíte se s jeho čtenáři o své preference? Co vám říkají například moravská vína?
Toš, to jste mě nakopl na správném místě (smích)! (paní Nagyová zpívá) „Vínečko bílé, jsi od mej milej. Budu ťa pít, co budu žít...“ Miluji nejen moravská vína, ale i moravské písničky, cimbálovku, domácí koláčky a v neposlední řadě i slivovicu.
(opět pěje) „Od večera do rána, muzika nám vyhráva. A já pijem, pijem, pijem, pijem len z plného pohára!“ Moravská vína jsou velmi podobná vínům z Alsaska z jižní Francie, mají skvělé aroma a požadovanou kyselost. Ráda se sem vracím a moravské vesničky s tradičními vinicemi, ale i sympatickými, sdílnými a pohostinnými lidmi jednoduše miluji.
Mimochodem, část Prince Mamánka se natáčela i v nádherném Lednicko-valtickém areálu, který je proslulý vínem, takže natáčení zde bylo dvojnásobnou radostí!
Na závěr se nemůžu nezeptat, Arabelo: ptaly se vás vaše děti na Říši pohádek? Přece jen, mít doma princeznu, která měla k dispozici cestovní plášť, nebo dokonce kouzelný prsten…
Přiznám se, že i my jsme si jako děti do tehdejší Československé televize o ten prsten psali.
Ne, musím vás zklamat. Mé děti vyrůstaly bez princezny i bez cestovního pláště. Maminka Jana Nagyová byla a dodnes pro svoje děti i vnoučata zůstává kouzelná i bez prstenu.
(*1959, Komárno) Slovenská herečka, jejíž životní rolí byla postava princezny Arabely ve stejnojmenném třináctidílném televizním seriálu Václava Vorlíčka z roku 1980. Bohužel filmy, v nichž následně účinkovala, už tak výrazné nebyly. V roce 1987 se provdala do Německa a postupně se herectví přestala věnovat. Jejím na dlouho posledním filmem byl Pozemský nepokoj z roku 1992 v režii Eduarda Grečnera. Sice dostala nabídku účinkovat v nepříliš úspěšném pokračování Arabely, ale vlivem okolností ji nakonec nahradila mladší sestra Libuše Šafránkové, Miroslava.