Twistující mládež, gangsterský swing a špionážní jazz – Italské filmové počátky Ennia Morriconeho
Italský skladatel filmové hudby Ennio Morricone bývá nejčastěji spojován s tvorbou rozmanitých režisérů nebo konkrétními filmy, ale mnohdy bývají zcela opomíjeny jeho počátky. Už tehdy přitom rád v širokém slova smyslu experimentoval
Pop na rozhraní humoru, sentimentu a napětí
Morriconeho hudba k italským populárním žánrům první poloviny 60. let 20. století dokládá, že již na počátku své práce pro film inklinoval k širokému rozpětí a melodické variabilitě zvuku. V trojici komedií Osmnáctiletí na slunci (1962), Motorizovaní (1962) a A žena stvořila muže (1963) Camilla Mastrocinqueho autor využil své dosavadní bohaté zkušenosti aranžéra, dirigenta i skladatele moderních popových písní pro známé italské zpěváky. Žánrově rozmanité komedie, včetně povídkových filmů, byly u Morriconeho zastoupeny i dalšími tituly jako Dva utečenci ze Sing Singu (1964) a Maniaci (1964) Lucia Fulciho nebo Marťané mají dvanáct rukou (1964) Franca Castellana a Giuseppa Moccii.
Skladatel v nich rozvinul nejen široké spektrum jazzových a symfonických témat, ale také schopnost hudebně zkombinovat humor s napětím. Tento přístup Morricone často uplatňoval i v následujících letech. První skutečný mezinárodní úspěch pro něj představoval stylizovaný dokumentární snímek Neřestná mládež (1964) Paola Cavary, jehož soundtrack vyšel v témže roce na LP vinylech také v USA, Kanadě nebo Brazílii. Instrumentální variabilita a hudební hravost s různými styly a žánry moderní taneční hudby otevřely Morriconemu cestu k dalším populárním žánrům. Zejména rafinované propojení jazzu, twistu a symfonie se sólovými a sborovými vokály.
Vokály tajných agentů a lyrika zámeckých přízraků
Aranžérské zkušenosti s popovými písněmi i populární hudbou obecně měl Ennio Morricone možnost uplatnit i v několika hudebních a písničkových filmech, pro něž se v Itálii ustanovilo označení musicarello. Ke spolupráci na snímcích U tebe na kolenou (1964) a Nejsem tě hoden (1965) Ettora Marii Fizzarottiho nebo Nejvyšší tlak (1965) Enza Trapaniho přivedla skladatele aranžérská praxe i spolupráce se zpěvákem Giannim Morandim. Kombinováním různých zvukových a stylistických poloh, mezi nimiž se nejčastěji objevovala instrumentální a jazzová témata, dosahoval Morricone dramatické i komediální intenzity při hudebním ztvárňování příběhů jednotlivých filmů.
Patří mezi ně například drama ze sportovního prostředí Idoly proti světlu (1965) Enza Battaglii nebo komedie Manželský život po italsku (1965) Franca Indoviny, kde skladatel pracuje i s melancholií a lyrikou. Zcela ojedinělou zkušeností byl pro Morriconeho v rámci populárních žánrů italské kinematografie tohoto období horor, který se vyskytuje v autorově filmografii velmi zřídka i v následujících letech. Hudba ke gotickému kostýmnímu snímku Milenci ze záhrobí (1965) Maria Caiana, který byl natočen zejména pro mezinárodní distribuci, stojí na symfonické lyrice, v níž dominuje melancholický klavírní leitmotiv a jeho různé instrumentální variace.
V průběhu prvního tvůrčího období skladatel nadále inklinoval k sólovým, vícehlasým a sborovým vokálům, které ve špionážním dobrodružství Slalom (1965) Luciana Salceho nebo povídkové detektivce Thrilling (1965) Ettora Scoly, Giana Luigiho Polidora a Carla Lizzaniho vyjadřují nové směřování populárních žánrů italské kinematografie. Ty Morricone hudebně posouval od symfonické a lyrické tradice k moderním vokalismům a instrumentaci. Aranžérskou činnost nevyvíjel v první polovině 60. let pouze v rámci moderních popových písní, ale také ve filmové hudbě. Například pro akční špionážní thriller Agent 077: Mise Bloody Mary (1965) Sergia Grieca, pro který složil hudbu Angelo Francesco Lavagnino, napsal jeden hudební motiv a jeho vokální a instrumentální variace. Všechny tyto filmy představují první profilaci skladatele, kterou se úspěšně zavedl u širokého publika.
