Slzy na tvářích nešťastných milenců a truchlících rodičů - Emotivní příběhy italského melodramatu
Melodramata mají v italské kinematografii rozmanité žánrové podoby. K nejčastějším a divácky nejoblíbenějším patřily dojemné a sentimentální příběhy. Jejich vyprávění se postupně přesunulo od nešťastných mileneckých dvojic k nevyléčitelně nemocným hrdinům.
Osudové vztahy v měšťanské společnosti
Melodramatičnost není v populárních žánrech italské kinematografie úzce spojena pouze s melodramatem, ale proniká i do mnoha jiných žánrových poloh a jejich kombinací. Nalezneme ji v různých mírách jak v komediích, dobrodružných filmech a westernech, tak i v detektivkách, thrillerech nebo hororech. Důraz na lidské emoce byl pro italské filmové tvůrce a producenty vždy klíčovým způsobem, jak oslovit napínavým vyprávěním co nejširší publikum.
Ačkoli se melodramata v Itálii natáčela již od počátků kinematografie, jejich první velká divácká popularita nastala v období 40. a 50. let 20. století. Tento žánr byl zastoupený ve tvorbě mnoha filmařů a scenáristů. Například režisér Raffaello Matarazzo natočil sérii snímků jako Pouta (1949), Trápení (1950), Děti nikoho (1951) nebo Kdo je bez hříchu… (1952), v nichž vytvořili pevnou hereckou dvojici a role trpících milenců Amedeo Nazzari a Yvonne Sanson.
Tento populární žánr, v Itálii označovaný jako melodramma strappalacrime (sentimentální melodrama nebo dojemné melodrama), se často odehrává v zámožném měšťanském prostředí a rozehrává výpravnou kostýmní podívanou. Protagonisty jsou často nešťastní milenci, kteří procházejí rozmanitými překážkami a společenskými předsudky. Hrdinové se ve vztazích většinou potýkají s odlišným sociálním původem nebo nepřejícností svého okolí. Vedle dalšího režiséra Maria Costy, který natočil žánrově rozmanitá melodramata Zpěvné město (1952), Odpusť mi! (1953), Vždy jsem tě miloval! (1953) nebo Soucit s tím, kdo padá (1954), se na sentimentální příběhy zasazené i do písničkového nebo operního vyprávění zaměřovali rovněž mnozí jiní tvůrci. Tyto snímky nalezneme v různých variacích i ve tvorbě režisérů jako Carmine Gallone, Mario Bonnard, Guido Brignone nebo Luigi Capuano.
V těsně poválečném období i následujících letech patřila melodramata v Itálii k těm populárním žánrům, které měly odvést pozornost publika od všedních sociálních a politických problémů země. Na druhé straně byla i odrazem silné operní a lyrické tradice v italské kultuře, která souběžně silně pronikala i do filmu. Mnohé snímky reprezentovaly tradiční obraz rodiny a katolické morálky, které přímo zasahují do vztahů milenců nebo jsou ztělesněním zaujatosti.
Moderní rodinné a partnerské tragédie
Přestože se melodramata pojímaná jako dojemné příběhy natáčela nepřetržitě, jejich velká divácká obliba a tím i produkce byly úzce spojeny zejména s konkrétními obdobími. Dalším desetiletím, v němž se producenti, scenáristé a režiséři pravidelně vraceli k emotivním námětům, byla 70. léta. Mezinárodně úspěšné snímky vznikající v této dekádě bývají v Itálii často nazývány lacrima film (slzavý nebo uplakaný film). Opakujícím se motivem jsou tentokrát nevyléčitelně nemocné děti nebo mladí lidé, jejichž příběhy mají zpravidla tragické vyznění a cílí na vnímání publika jak umírajícími hrdiny, tak i trpícími rodiči či přáteli.
Melodramata jako Poslední jarní sníh (1973) a Bílí srpnoví koně (1974) Raimonda Del Balza, Prodavač balónků (1974) Maria Gariazza nebo Strom s červenými listy(1974) Armanda Nannuzziho se těšily velké popularitě v Japonsku. Zatímco tyto snímky věnují pozornost dětskému hrdinovi, kde byl pokaždé představitelem malého chlapce dětský herec Renato Cestiè, jiné filmy se zaměřovaly na postavy mladých lidí. Vedle melodramatu Zasvěcen jedné hvězdě (1976) Luigiho Cozziho natočeného v koprodukci s Japonskem k nim patří například tituly Benátský anonym (1970) Enrica Maria Salerna, Setkání (1971) Piera Schivazappy nebo Pro lásku (1976) Mina Giardy
Tyto i mnohé jiné filmy zvýrazňují dojemnost jednotlivých scén především emotivním hereckým ztvárněním jednotlivých postav, melancholickými podzimními náladami a lyrickou hudební složkou s častými sólovými ženskými vokály. Právě dramaticky naléhavé a instrumentálně různorodé motivy, které skládali Ennio Morricone, Stelvio Cipriani nebo Franco Micalizzi, zajišťovaly snímkům velký divácký ohlas nejen v Itálii, ale také v mezinárodní distribuci.
Zatímco starší snímky v různé míře rozvíjejí moralistický přístup, poukazují na křesťanské hodnoty nebo zdůrazňují rodinné zásady v obrazu konzervativních postav, novější melodramata spíše akcentují citové utrpení hrdinů hledajících soucit a porozumění. Společensky otevřenější emotivní příběhy ze 70. let sice sledují podobnou linii sentimentu, ale zároveň humanisticky nahlížejí na příběhy trpících či umírajících protagonistů z pozice osobní lidské tragédie.
