Přesně před šedesáti lety se stal naším druhým vítězem cyklistického Závodu míru. A před dvěma lety se jedenaosmdesátiletý Jan Smolík podruhé narodil. Jen pár desítek metrů od místa, kde v roce 1986 tragicky zemřel československý vítěz Závodu míru z roku 1972 Vlastimil Moravec, mu nedal přednost řidič auta. Jan Smolík skončil v bezvědomí a jen díky velkému štěstí přežil. Dodnes se potýká s následky
Jak jste se dostal k cyklistice?
Plaval jsem, běhal na lyžích, hrál fotbal. Ale v osmé třídě jsem dostal za vysvědčení kolo. Šel jsem tenkrát s kamarádem po Hradci Králové a ve vývěsní skřínce měli cyklisté oznámení o náboru. Tak jsem tam zašel a přihlásil se.
Vzpomínáte si ještě na svoje první závody?
Začátky byly krušné. Pořád jsem padal, nedojížděl, měl defekty. První silniční závod jsem vyhrál v Dobrušce.
Za jak dlouho se situace zlomila?
Trvalo rok, než jsem se z těch neúspěchů otřepal. Nastoupil jsem v 15 letech za mladší dorost, druhý rok jsem už začal závody vyhrávat. Takže jsem měl namířeno do armádního týmu. Odešel jsem na vojnu do Dukly Pardubice.
Co jste vystudoval?
Šel jsem na stavební průmyslovku. Vybral mi ji strejda, stavař. Škola byla pět minut od domu, kde jsme bydleli. Po škole jsem praštil s taškou, sedl na kolo a vyrazil na trénink. A nepotkal jsem jediné auto.
Po průmyslovce jste šel kam?
Hned jsem narukoval. Nastoupil jsem do Pardubic, kde byla dráhová Dukla. Vybral si mě tam trenér Václav Mafek, držitel stříbrné medaile na dráze z olympiády Melbourne 1956. Pak se ale domluvili s Františkem Jursou, který dělal trenéra v brněnské Dukle, a já šel mezi silničáře.
Dráha vám neseděla?
Seděla, ale silnice je lepší. V té době se jezdil Závod míru a kdo ho jel, tak byl někdo. V Brně jsme jezdili všechno, tedy dráhu, silnici, ale i cyklokros. Nejvíc mi vyhovovala silnice, ale vyhrál jsem i hromadu závodů na dráze. Cyklokros jsem vyhrál jediný, právě v Brně. Jezdil jsem ho nerad. Radši teplo než zimu a bláto.
Jak vypadala tehdejší příprava na Závod míru?
Chodili jsme do tělocvičny, posilovny, běhalo se, hrál se hokej. Pak se jelo na hory. Z hor se zamířilo buď do Rumunska nebo Bulharska až na tři týdny. Poslední příprava před Závodem míru se absolvovala v Klánovicích.
Závodem míru žila celá socialistická cyklistika, že?
Když se nám na něm podařil skvělý výsledek, zbytek sezóny se jezdilo na závody po celém světě. Buď nás všude zvali nebo nás na ně posílal svaz. Pokud byly výsledky špatné, měla celá československá cyklistika smůlu. Na květnový Závod míru jsme museli být v lepší formě než třeba na pozdější mistrovství světa nebo olympiádu. Kluci, co Závod míru nejeli, byli sice naštvaní, ale přitom na tom vydělali, protože po našem úspěchu jezdili závodit na západ. My ze Závodu míru jsme zamířili ještě na trasu kolem Rakouska. To nám ale už pomalu doznívala forma a mohli jsme sezonu ukončit.
Proto vám to nevyšlo ve stejném roce na olympiádě v Tokiu?
Možná by to i klaplo, na startu ale bylo přes 400 cyklistů, což bylo něco šíleného. Navíc polovina neuměla na kole ani pořádně jezdit. Taky jsem to odnesl hned v prvním kole. Jelo se po šestiproudé silnici, která se najednou hrozně zúžila. A všichni se do ní nahrnuli. Šlapal jsem skoro na špici, jenže najednou se od desáté pozice začalo padat. Byl jsem úplně vespod a ostatní se na mě nakupili. Měl jsem rozlámané ráfky, takže se nedalo pokračovat.
Jaký jste měl pocit, když jste Závod míru v roce 1964 vyhrál?
Tenkrát se staral každý sám o sebe. Když jsem měl defekt, tak jsem si hlavní peloton musel dojet sám. Ale celkové prvenství za to stálo. Byl jsem jednadvacetiletý kluk a všude kolem mě bylo plno slávy. Celý mančaft dostal poukazy na auta v Mototechně. Jeden kluk si koupil volhu, my ostatní jsme si pořídili Fordy Cortina. Jeden takový vůz tehdy přišel jinak na 46 tisíc korun.
Jenže potom jste na kolo dlouho nesedl.
Měl jsem jednu besedu za druhou, kolo jsem pomalu ani neviděl. Pak jsem měl ještě problémy s třísly. Po dešti se mi v té oblasti rozedřela kůže. Namazal jsem si to nějakou mastičkou, kterou jsem našel doma. Jenže ona mi ještě přitížila. Skončil jsem ve špitále.
V roce 1965 se počítalo, že bude Závod míru také v naší režii. Ale dopadlo to jinak.
To byl průšvih. Stal se ze mě největší vyvrhel, protože si všichni mysleli, že jsem ho zbojkotoval schválně. Čeští fanoušci se totiž domnívají, že pokud člověk jednou vyhraje, tak musí vyhrávat pořád.
Proč to neklaplo?
Na jaře jsem vyhrál všechny možné, tedy i zahraniční závody. Přijeli jsme z Berlína do Československa, kde jsem hned v první etapě a s velkou slávou lítal v pelotonu jako blázen. Všechno jsem si dojížděl. Ve druhé etapě mi začalo pomalu docházet, že to není ono. Z Tater se jelo do Polska. Jeden z cyklistů mi nechtěně přišlápl řemínek od pedálu a zatáhl ho. Asi kilometr jsem tak šlapal, ale pak jsem musel slézt a nohu zacvaknout. Půletapu jsem nakonec dojel s velkou ztrátou s Mongoly a Kubánci. Ve druhé půletapě jsem byl tak naštvaný, že jsem do toho šlápl a pelotonu asi pět kilometrů před cílem odjel. Už jsem ji měl pomalu vyhranou, jenže začalo pršet. Při přejezdu kolejí mi ustřelilo zadní kolo a skončil jsem na zemi.
V roce 1968 jste se namísto Závodu míru připravoval do Mexika na svoji druhou olympiádu. Kde jste trávil 21. srpen?
Na Slapské přehradě, kde jsme měli soustředění. Na Živohošti jsme bydleli v hotelu i s americkými filmaři a herci. Natáčeli tam válečný film Most u Remagenu. Měli jako kulisy dokonce i tanky. A teď si představte, že do toho přijeli Rusové. Američané se sebrali a odjeli. Když jsme později odlétali na olympiádu, připomínala Ruzyně ruské letiště.
Jaká byla atmosféra na samotné olympiádě?
Docela dobrá. Jen se polovina naší výpravy nevrátila domů. Mezi námi a sovětskými cyklisty nějaká nevraživost nepanovala. Znal jsem je a věděl, co si myslí. Jinak to ale měla Věra Čáslavská. Ta se Sověty nebyla moc zadobře.
Takže tomu nebylo ani v následujících letech, třeba jako u hokejistů, hlavně porazit Sověty?
V cyklistice tomu tak nebylo. Ale v roce 1969 jsme na Závodu míru nestartovali. Právě na protest proti invazi. Odnesl to celý svaz. Všechny je odvolali, a tím to skončilo.
V roce 1970 jste jel Závod míru naposledy.
Byl jsem kapitánem. Měli jsme za úkol skončit v družstvech do třetího místa. Slíbili mi, že potom budu smět odejít do Itálie k profesionálům. Třetí jsme skončili, ale začala Husákova normalizace a přestup mi byl zamítnut. Emigrovat jsem nechtěl.
Co jste dělal po skončení aktivní kariéry?
Kromě jiného cyklistického trenéra. Po Listopadu jsem z Belgie vozil sportovní oblečení. Dělal jsem i řidiče kamionu a na brněnském závodním okruhu 20 let traťového komisaře.
Ještě pořád jezdíte na kole?
Ano, na horském kole, ale jen když je teplo a svítí slunce. Když nemusím, tak na silnici nelezu. Začátkem února 2022 jsem totiž sjížděl v Brně z kohoutovického kopce dolů do Pisárek (zde byl na kole sražený a následně zemřel vítěz Závodu míru Vlastimil Moravec). Proti mně jedoucí řidič auta odbočoval vlevo a nedal mi přednost. Zůstal jsem ležet v bezvědomí a probral se až v sanitce. Zlikvidované bylo kolo, helma a polovina auta. Měl jsem otřes mozku, tržnou ránu na hlavě, zlomené obě lopatky, na levé straně rozdrcených 12 žeber, propíchnuté a zhmožděné plíce, ulomené výrůstky obratlů, tržné rány na koleni a hematomy po celém těle. Deset dní jsem strávil na JIP. Dodnes se zadýchávám.
Se narodil 24. prosince 1942. V roce 1964 se v jednadvaceti letech stal historicky nejmladším vítězem cyklistického Závodu míru. Fanoušci ho tenkrát povzbuzovali transparenty: „Smolíčku pacholíčku, dojeď nám do Prahy ve žlutém tričku.“ Na Letních olympijských hrách 1964 v Tokiu dojel na 71. místě. Na olympiádě v Mexiku v roce 1968 skončil třiadvacátý.
