Za éry bratrů Pospíšilových znal kolovou snad každý

I když v jejich doméně nebyla konkurence nikterak závratná, udržet se ve světové špičce přes 20 let a získat dvacet titulů mistrů světa znamenalo dosažení historické výjimečnosti. První titul získali v roce 1965 na domácí půdě v Praze a poslední v roce 1988 v německém Ludwigshafenu, kde se dočkali ovací tamějšího obecenstva. Slavná éra bratrů Pospíšilových je krásným příkladem toho, jak se může malý sport na okraji zájmu publika dočasně stát zábavou pro masy. Přenosy ze světových šampionátů sledovaly desetitisíce lidí v Československu a oba bratři by se dali nazvat tehdejšími sportovními celebritami, stejně jako jejich vrstevníci fotbalisté a hokejisté. Narodili se ve stejné době jako bratři Holíkové či Antonín Panenka. Zároveň ukazují, jak malý sport upadá do zapomnění, protože jejich následovníci získávají čím dál méně trofejí. Starší z bratrů Jindřich oslavil letos v březnu 80. narozeniny. Prohlásil, že lidé starší padesáti let ho stále poznávají a občas se přihovoří. Zato mladší ročníky možná ani nevědí, že nějaká kolová vůbec existuje. Jako řada dalších menších sportů doplatila na to, že se nikdy nedostala na olympiádu. A tak je téměř jisté, že éra bratrů Pospíšilových zůstane v české historii tohoto sportu ojedinělá.

Jak se tento fenomén zrodil právě v Československu? Inu, tak trochu náhodou. Smutnou náhodou. Při osvobozování Brna od nacistů na konci druhé světové války (kdy se shodou okolností narodil 25. dubna mladší Jan) zasáhla jejich otce střepina z granátu. V Brně kvůli náletům nešla elektřina a doktoři ho nemohli ošetřit. Maminka budoucích věhlasných sportovců ho tak dva dny vezla na vozíku do nemocnice v Boskovicích. Sice ho operovali, ale zemřel na otravu krve. Jelikož jejich maminka se živila jako řidička nákladního auta, vyrůstali hoši víceméně sami na ulici. „Jako kluci jsme se přihlásili do cyklistického oddílu. Jednou nás oslovil pan Rudolf Harth, abychom šli zkusit cyklistiku do tělocvičny. Díky tomu jsme přičichli ke kolové. Zalíbilo se nám to. Kouč viděl, že máme vlohy, a tak si nás vzal do parády. Nakonec se o nás staral skoro celý život a byl pro nás vlastně náhradním tátou,“ vzpomínal Jindřich. Rudolf Harth zemřel v 95 letech v roce 2013. Jejich sportovnímu, ale i lidskému rozvoji se věnoval od raných školních let až do konce jejich aktivní hráčské kariéry. Nejenže z nich dokázal udělat mistry, zároveň řešil četné hádky, když se dohadovali, kdo co měl v zápase udělat jinak. „Byl to i psycholog, který dokázal usměrnit naši bratrskou rivalitu,“ poznamenal Jindřich.

Starší z bratrů začínal ještě ve dvojici s Jaroslavem Svobodou, dokonce s ním získal i medaile na světových šampionátech. „Ale on neměl moc pevné nervy a vyrovnat se s psychickou zátěží před důležitými zápasy pro něj bylo těžké. Tak maminku napadlo, ať zajdu za trenérem a začnu hrát s bráchou. A s ním to bylo o hodně lepší,“ vyprávěl Jindřich. Trenér Harth bratrům vštípil vůli, houževnatost a chuť bojovat. Navíc trénovali a trénovali. Byli sice zaměstnaní v Královopolské strojírně, ale měli určité úlevy a část pracovní doby mohli věnovat kolové. „My jsme fakt makali, měli jsme kondičku a všechny jsme vlastně přejezdili. Málokdo nás porazil,“ uvedl Jan. Ten se na začátku přeučil z útočníka na brankáře a podle bratra se stal ve své době nejlepším na světě. „Byl jsem docela rád, protože přední hráč musí strašně lítat. Já měl velké rozpětí rukou a obsadil jsem celou bránu. A ještě jsem si v bráně odpočinul, protože brácha hrál tak, že na mě nešla skoro žádná rána,“ ocenil Jan. Poprvé společně vyhráli v roce 1965 jako nadšení mladíci, podruhé o tři roky později jako stále mladí, ale už ostřílení borci. A pak každý další rok dál a dál. Až do roku 1981. Neuvěřitelná šňůra vítězství, kdy se největší soupeři z Německa, Rakouska či Švýcarska jen marně snažili Pospíšilovým konkurovat. Mohli je občas porazit, ale ne porážet. Tak dobří nebyli. Nejraději Pospíšilové vzpomínají na šampionát v roce 1977. Tehdy totiž hráli v hale jen pár set metrů od místa, kde dodnes bydlí, v Brně-Králově Poli. „Hnala nás k prvenství vyprodaná hala ve Vodově. To byl nezapomenutelný zážitek, kolik lidí na kolovou tehdy přišlo. V domácím prostředí jsme byli pod značným tlakem, ale ustáli jsme ho,“ zavzpomínali po letech. O dva roky později získali v konkurenci dalších skvělých sportovců tehdy u nás velmi ceněné vítězství v anketě Sportovec roku.

Jenže i oni poznali, jak je přízeň vrtkavá. A jak mnozí, kteří je ještě před chvílí oslavovali, šíří jedovaté řeči, když najednou nebyli mistry světa, ale „jen“ druzí. A co teprve, když se to stane dva roky po sobě jako jim v letech 1982 a 1983, kdy byli nad jejich síly Němci. „Český svaz cyklistiky nebyl na naší straně. Už jsme pro ně nebyli perspektivní. Ale tenkrát se za nás zase postavil trenér. A když jsme jeli znova, už jsme vyhráli,“ připomněl Jindřich dobu, kdy už je mnozí odepisovali. V té době byl sportovec starší 40 let veskrze odepisovaný. Mnozí jiní by mohli vyprávět, jak byli odstaveni jen kvůli věku jako neperspektivní, ačkoli výkonnost měli stále skvělou. Pospíšilové přibývající léta nahrazovali zkušeností, technikou a také chytrostí. „Dovedli jsme soupeře odstavit od balonu. Jako přední hráč jsem dovedl velmi rychlé otočky, které i mladší soupeře překvapovaly,“ vysvětloval Jindřich. Bylo to neskutečné. V roce 1984 byli borci opět mistry světa a v dalších čtyřech letech zase. Až po Ludwigshafenu se rozhodli, že už to stačilo a místo kočování po sportovních halách se budou více věnovat svým rodinám. Jindřichovi bylo 46 let, Janovi o tři roky méně a odešli na vrcholu. Spoustu let se věnovali kolové jako trenéři či funkcionáři, ale postupně nechali i toho. Zatímco Jindřich žije trvale v Králově Poli, Jan tráví většinu roku na chatě v Čenkovicích. Když mohou, vídají se, sportují a užívají si radosti, které jim život dopřává. A dodnes si rádi zavzpomínají na dobu, kdy dělali radost tisícům sportovních fanoušků.

Zdeněk Meitner