Jestli on si „guru“ Mára přece jen trošku nefandí…

Značná část knihy se totiž věnuje tomu, jak náročné je systematicky sledovat virtuální prostor, a zároveň naznačuje, že existuje způsob, jak lze tento prostor utvářet k obrazu svému. A následně převádět do reality. Je to jako takový kruh, podobný písmenu O v názvu hnutí Andreje Babiše. Ten do něj má vepsaný slogan: bude líp. Jeden komentátor však toto heslo poněkud rozvedl, že sice ano, možná bude líp, ale autoři už neuvádí ono termínově určující, avšak klíčové slůvko: kdy. Ostatně i o okolnostech vzniku tohoto sloganu je v knize řeč. Tedy, zpátky k panu Prchalovi.

Pardon, Márovi. Ano, na začátku knihy uvádí, že většinou chce, aby mu lidé říkali Máro. Také nezapomíná zmínit (pochlubit se), že rozhovor, který DVTV poskytnul před deseti lety, překonal sledovaností rozhovor s jeho klientem, Andrejem Babišem, u stejného vydavatele. A dodává, kolik že to na „něm“, jako na Márovi, vydělali…

Co tedy bylo hlavní náplní Márovy práce pro Babiše? Sledovat společnost (především tu virtuální), využívat jejích nálad, či dokonce iniciovat nálady nové, ale už ve svůj prospěch. Jak moc se mu to dařilo, nechť posoudí jiní. Každopádně dle svého tvrzení zažil nejeden úspěšný rok. Svého kouče ovšem vyměnil ve chvíli, kdy dostal od Babiše, jako svého klienta, v přímém televizním přenosu pusu. Sice jaksi neuvádí kam, ale to si najdete. V každém případě jej tohle Babišovo-klientovo gesto poměrně „rozhodilo“. No, nedivím se.

Také čtěte

Josef Klíma jako poradce prezidenta

Kdyby vám populární prezident republiky nabídl pozici svého tajného poradce, kdy byste mohli ovlivnit jeho rozhodnutí o udílení milostí, přijali byste? S vědomím, že vaše doporučení může mít reálný dopad na opravdové lidské osudy.

Dlužno dodat, že práce není pro Máru pouze věcí až přílišného pracovního nasazení. Spíš bych se nebál označit to posedlostí. Sám totiž přiznává, že pokud by „vypnul“ jen na pár dní, znamenalo by to pro něj, že by mu mohl uniknout drobný (snad i potenciálně klíčový) společenský pohyb, kterého by (možná) následně již nemohl využít. V tomto kontextu však vyvstává otázka, zda právě tento přístup (protože všeho moc škodí) nakonec nestál za jeho koncem u Babiše. Ale, je to jen spekulace autora této recenze… Není totiž nic horšího než iluze o vlastní dokonalosti.

Nevím, zda můžeme knize dokonale věřit (přestože tam Mára vylil všechno), ale autor se jeví jako poměrně velký introvert. Člověk, který i svět vnímá trošku jinak než mlčící většina a jehož stěžejní činností je práce, kdy musí číst, číst, číst, analyzovat a pak zase číst a číst. Tato míra sečtělosti se však příliš neslučuje s formou jeho ohlížení se za „deseti lety s Babišem“...

Barvitější vyprávění člověka, označovaného jako fenomenální marketér, je totiž z velké části prezentováno právě těmi úsečnými větami a v podstatě rozházenými myšlenkami. Na druhou stranu to zase napovídá a vypovídá nejen o druhu obsahu, kterému se Mára pravděpodobně věnoval/věnuje při své práci, ale i o jeho celkovém vytížení (nejspíš nejen) u Babiše. V takovém případě by se (možná) na podobně krátké „vzkazy“ omezil nejspíš i Dostojevskij. Navíc, Mára zmiňuje i klasiky světové literatury, když až familiárně píše, co kde četl, a přitom se vyžívá v užívání jednoduchých hesel, které ne úplně každému řeknou více o svém obsahu.

Také čtěte

Kočkopes Marka Wollnera jako varování a zároveň vyprávění o ničem…

O něčem, co se údajně mělo stát, ale prakticky se nestalo. Možná proto je kniha psána formou volného vyprávění, nikoliv v první osobě jako výpověď autora, který je zároveň tváří knihy. Mnozí recenzenti ji dokonce označují za román. Mě ta tvář na přebalu zase připomíná frontmana kapely Portless, Kryštofa Michala.

Těžko shrnout, na koho svou knihou míří/il. Lidé z branže z ní nejspíš pochopí víc. Je totiž zhusta „zaklíčována“ slangovými výrazy. Obyčejní „laikové“ po ní zřejmě sáhnou v domnění a naději, že se dozví něco bombastického o zákulisí Babišova vzestupu. Anebo si ji rovnou (tedy bez přemýšlení) koupí právě především Babišova voličská základna? Na bestseller, kterým se kniha stala krátce po vydání, by to s přehledem stačilo. Přitom, ruku na srdce – Babišův úspěch (patrně) není ani tak úspěchem kampaní (tu více, tu méně zdařilých), ale spíš odrazem směsice určité aureoly Babišova obřího charismatu a nevybíravé rétoriky, prostřednictvím které vybudoval i své podnikatelsko-politické impérium.

Ano, uznávám, Duše národa není úplně kratochvilným počtením, i když se tak snaží tvářit. Pozornost čtenářů proto udržuje nejen zkazkami z osobního života samotného Máry, ale především momenty ze zákulisí u Babiše anebo … řekněme rádoby radami do života. Práce pro jednoho z nejbohatších podnikatelů v České republice (Babiš je Slovák a Agrofert stále nepřímo vlastní), člověka, který touží po premiérském křesle, nebo nám – lidu alespoň vládnout, a který usiloval dokonce i o prezidentské křeslo, je totiž bezpochyby náročná. Dlužno dodat, že se Mára během vyprávění nevyhýbá ani vulgarismům. Zvláště dnes tolik populárním. Bez zajímavosti není mimochodem ani jeho „kritický“ pohled na lidi v těsném okolí Babiše. Tedy, alespoň pokud se nejedná o Márovy známé. Jinak jsou to lidé vesměs nekompetentní a přezíraví. Ale všechny spojuje Babiš. Proč asi vyhrává volby…

Také čtěte

Kronika českého zločinu aneb Josef Klíma vzpomíná – potřetí

Na první pohled vypadá tato kniha celkem nevinně. Se říct, že je to „jen“ takový přehled tuzemských kriminálních kauz za uplynulých třicet. Jenže pak se člověk začte, zamyslí, a… ta koncentrace zločinu je přímo děsivá.

Označení Duše národa, jak Mára svou knihu nazval, je dost možná přehnané. Dokonce tak pojmenoval i samotné nakladatelství, které (pro její vydání?) založil. Já bych však byl přece jen opatrnější. Ostatně, cílem názvu knihy, stejně jako fotografie na titulní stránce, je spíš zbudit pozornost a podpořit prodejnost titulu, což se do značné míry nejspíš i podařilo. Takže Mára nejspíš nebude až tak úplně „vedle“.