Etnoložka poodhalila roušku tajemství žítkovských bohyň
Zdá se, že téma žítkovských bohyní jen tak neutichne. Plamen zájmu roznítila Kateřina Tučková a do doutnajících uhlíků vdechla novou jiskru etnoložka Dagmar Dobšovičová. Přednášku o žítkovských bohyních a jejich rituálech s prvky ezoteriky a okultismu, založenou na reálných faktech, hostila Moravská zemská knihovna.
Dagmar Dobšovičová je přední odbornicí na lidovou magii žítkovských bohyní, která působí na Ústavu evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Ta nejenže prostudovala všechny dostupné písemné prameny, ale měla možnost setkat se i s posledními žijícími bohyněmi a sledovat je při jejich řemesle. Své poznatky shrnula v disertační práci, která byla později vydána i knižně pod názvem Žítkovské bohyně: Lidová magie na Moravských Kopanicích. Pro velký zájem se publikace dočkala již třetího dotisku. Besedu o tajuplném regionu Moravských Kopanic a praktikách zdejších lidových léčitelek představila publiku v rámci výstavy Mezi kouzly, vírou a pověrou v Moravské zemské knihovně již podruhé. Své poznatky získala z terénního výzkumu v letech 1990–1998 u dvou posledních žijících bohyní, Irmy Gabrhelové a Kateřiny Hodulíkové na Žítkové, a také od dalších pamětníků.
Přednáška Žítkovské bohyně: praktiky lidové magie přiblížila různé formy lidové magie praktikované hrstkou místních žen, jejich historii i postavení ve společnosti. Moravské Kopanice se nacházejí ve Zlínském kraji v oblasti Bílých Karpat u hranic se Slovenskem. Zahrnují obce Starý Hrozenkov, Vyškovec, Lopeník, Březovou a Žítkovou. Tento kraj proslul především bohatým folklorem a tradicemi. Odloučenost této oblasti s sebou nesla i náročné životní podmínky spojené s drsným klimatem. V regionu bylo málo pracovních příležitostí, muži odcházeli za prací do zahraničí, kde šířili věhlas žítkovských léčitelek. Bohyně tedy přijímaly návštěvy z Budapešti, Vídně i Bratislavy.
Do širšího povědomí vešel fenomén místních žen - léčitelek hlavně díky románu Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové. Sama Dobšovičová uvedla, že ji k napsání knihy inspiroval hlavně tento román, avšak upozornila, že jde o beletrii, která se od historické reality v mnohém liší. Například žítkovské bohyně nezničil režim, ale spíš přirozený vývoj společnosti a změny životního stylu.
Samotné řemeslo "bohování", tedy léčitelství a věštění, se v této oblasti předávalo z matky na dceru a je zdokumentováno již více než čtvrt tisíciletí. Původ slova „bohyně" a „bohování“ nejspíš vzešlo z lidové slovesnosti, kdy byly tyto ženy považované za nadané a tím pádem blíže bohu. Podle starých pravidel byl za léčitele považován člověk, který pomohl více než dvanácti lidem. Žítkovské bohyně působily v těžko přístupné oblasti Bílých Karpat, kde v podstatě nefungoval žádný lékař. Ženy – léčitelky byly zvány k porodům a lidé si od nich nechávali léčit různé neduhy, věštit budoucnost i zaříkávat. Zaříkávání mělo ochrannou, léčebnou nebo očistnou funkci. Etnoložka si svou knihou a besedami klade za cíl rehabilitovat bohyně ve vztahu k církvi. „Žítkovské bohyně jsou chápány jako pohanství, to ale vůbec nekorespondovalo s jejich opravdovým životem. Bohyně byly naopak věřící ženy a jejich služby byly vždy v souladu s jejich vírou,“ řekla. „Magie tady byla vždycky, křesťanství nastoupilo až s narozením Krista,“ dodala. "Ze začátku se křesťanství muselo pohanství hodně přizpůsobovat, postupně se však církev postavila proti všemu pohanskému, tedy i magii, zaříkávání a bylinkářství. Přesto jsou v něm pozůstatky pohanství dodnes,“ vysvětluje.
Všechny žítkovské bohyně věštily z vosku. Léčily lidi i dobytek bylinkami, rituály, modlením i „nakuřováním“ jako pomoc při uřknutí. „Když k bohyním přišla vdavekchtivá dívka, bohyně ji poslala do kostela modlit se k panně Marii. Nakazovaly, aby si lidé z kostela brali svěcenou vodu nebo křídu což ale církev už zas tak ráda neviděla,“ řekla Dobšovičová.
Podobnost mezi rituály žítkovských bohyní a křesťanskými ceremoniály vidí etnoložka dodnes. „Katedrála Notre-Dame v Paříži byla v roce 2019 těžce poškozená požárem. Po rekonstrukci v roce 2024 došlo k znovuvysvěcení. Tuto ceremonii vedl pařížský arcibiskup Laurent Ulrich a byla až nápadná formulacím Irmy Gabrhelové, které používala při bohování,“ uvedla Dobšovičová. Historie žítkovských bohyní končí smrtí Irmy Gabrhelové v roce 2001. Po Irmě Gabrhelové převzala řemeslo její dcera, která však již nežije v oblasti Moravských Kopanic, a její osud Dobšovičová dále nesledovala. Odkaz žítkovských bohyní tak i díky etnoložce Dobšovičové přetrvává dál. Další besedy se uskuteční v Rosicích u Brna, Olomouci a dalších městech. Knihu Žítkovské bohyně. Lidová magie na Moravských Kopanicích si lidé mohou koupit v knihkupectví, anebo přímo na Katedře etnologie na ulici Gorkého 57/7.
