Sexy smrtka Konečná kosí ve Štatlu staré dědky a unáší jim vnučky

Tomešův román pro jeviště upravil Miroslav Ondra, Jan Šotkovský a Stanislav Slovák. Více než 400 stran přetavili do tříhodinové podívané, kterou přetíná pouze jedna přestávka. Slovákova režie se soustředí na hluboké lidské příběhy. Proto scéna Jaroslava Milfajta spolu s kostýmy Andrey a Adély Kučerových sestává z jednoduchých křivek a šedivě nevýrazných barev. Hravě neobvyklé je použití hned několika točen naráz, které efektivně oddělují tři zdánlivě nepropojené dějové linky.

Diváci sledují jedenáctiletou Lunu, které smrt vzala oba rodiče. Z rodiny jí zbyl už jen tak trochu potrhlý děda – bývalý ředitel brněnského planetária. Ani mu moc nevadí vnuččin neobvyklý koníček v psaní a sbírání smutečních oznámení. Úplně jinde ve Štatlu, v redakci místního plátku, sedí redaktorka Konečná. Každý den píše o smrti. Má na starost černou kroniku. Šťastně nešťastnou shodou náhod se osudy těchto tří postav zapletou dohromady tak, že na konci to bude špatné i dobré zároveň.

Výkony Ladislava Koláře coby dědy a Karolíny Šildové coby Luny jsou pevně tragikomicky sevřeny. Oproti tomu redaktorka Konečná Andrey Zelové se životem točí stejně nekontrolovaně a divoce, jako když se oblečení odstřeďuje v pračce. Sexem posedlá workoholička si najde cestu k malé Luně. Karolína Šildová svoji Lunu propracovává zejména po mimické, pohybové a emoční stránce. Poněkud slabší je její artikulace. Skoro po celou dobu představení mám problém rozumět, co na jevišti říká. Vedlejší postavy působí náležitě vypravěčsky soudržně. Nejvíce se směju Alanu Novotnému, Jiřímu Danielovi a Petru Halberstadtovi.

Také čtěte

Pohádka o živé vodě normalizuje pořádání podvodného hazardu

Tři zakleté princezny, které si hledají své nápadníky za pomocí podvodného hazardu. Nejen o tom je...

Činohra Až na ten konec dobrý se tváří tak, jako by měla špatný konec. Ona je však dobrá, včetně toho konce. Protože skoro každý hodnotí smrt jako něco hrozného, čeho se bojíme. Radši o tom nepřemýšlíme a nemluvíme. Tahle inscenace o smrti mluví zatraceně vtipně. A navíc s citlivým pragmatismem. Budete se u ní z plných plic smát a zároveň brečet smutkem. Že jsou to dvě zcela odlišné emoce, které nejde prožít současně? Přesvědčte se na vlastní bránici. Taky uvidíte, jak smrtka při chůzi vrtí svým zatraceně sexy zadkem.