Jednou ze známých osobností, které už prodělaly nákazu novým koronavirem, je i Simona Stašová. Pro jednu z našich nejpopulárnějších hereček se však rok 2020 nese i duchu jiných událostí. V Kultu jsme se zaměřili nejen na ně, ale i na její více než vřelý vztah k Brnu.
Na prknech brněnských divadel už jste se objevila nespočetněkrát. Vzpomenete si, kdy to bylo vůbec poprvé?
Bože můj, tak to si opravdu nevzpomenu. Jsem z rodu herce kočovného a jezdím po vlastech českých a moravských už od studia na DAMU. Tenkrát mi moje máma dala svůj monolog o mladém děvčeti, které se postupně chodí ptát maminky, tatínka, babičky a dědy, jak přicházejí děti na svět. Ten monolog se mnou nacvičila a hodila mě do vody, abych sama plavala. Jezdila jsem po estrádách, které jsme hráli v kulturních domech a divadlech po celé Československé republice. Stála jsem na jevišti s takovými hereckými pardály, jako byli Stellunka Zázvorková, Mireček Lipský, pan Josef Bek, pan Felix Holzmann, paní Ljuba Hermanová… Tenkrát, když mi bylo 19 let, tak jsem si ani neuvědomovala, jaké vzpomínky do budoucna si vytvářím. Jsem vděčná a vlastně i tak jako pyšná, že jsem to zažila.
Pomáhala vám maminka i s dalšími rolemi?
To víte, že ano. Nic jsem neuměla a všechno jsem se teprve učila, a máma věděla, že jedině v praxi a otřískáním se o jeviště ztratím trému a pomalinku získám jistotu. Měla ještě schovanou komickou scénku – dialog zmateného učitele a žákyně. Máma požádala pana Jiřího Líra, zda by si ten dialog nepřečetl a zda by si mě vzal k sobě jako tu žákyni, a pan Lír souhlasil. Takže už jsem měla dvě věci, se kterými jsem s těmi velikány jezdila, a učila se a taky si přivydělávala. No a potom si mě vybral už sám pan Darek Vostřel, který napsal komediální hru o spisovateli divadelních muzikálů a jeho sekretářce.
O čem to přesně bylo?
Spisovatel těch muzikálů, což byl Darek Vostřel, diktuje do psacího stroje sekretářce, což jsem byla já, ty nápady a v jednom okamžiku se rozsvítí celá scéna a ten muzikál se odehrává přímo před námi. Vstoupili paní Eva Pilarová a Milan Drobný a začali ty nápady spisovatele hrát a zpívat. Pak to Darek Vostřel zastavil – Evička s Milanem odešli a v zákulisí se převlékli – a on coby spisovatel řekl sekretářce, že takhle ne, že se mu to nelíbí, že to napíše jinak. A jak začal diktovat jiný příběh, Evička s Milanem přišli převlečení a zase hráli a zpívali to, co Darek sekretářce do psacího stroje diktoval. Na tomhle principu stála celá hra, bylo to nesmírně vtipné a lidem se to moc líbilo. Pokaždé když jsme se s Evičkou Pilarovou potom setkávaly, tak jsme na tu dobu vzpomínaly. Naposledy na pohřbu pana Karla Gotta, pak už jsme se bohužel neviděly… Byla to pro mě neuvěřitelná škola – řekla bych, že ještě mnohem cennější než studium na DAMU.
Takže do Brna jste taky jezdili...
No samozřejmě, a ne jednou! Ty vzpomínky mi už nikdo nevezme.
Jezdíváte sem i soukromě?
Víte, já mám k Brnéčku veliký vztah. Žil tady můj největší kamarád a veliký režisér, pan Zdeněk Kaloč. To on se mnou nastudoval monodrama Shirley Valentine. Jezdila jsem půl roku k němu domů, upravovali jsme spolu text, zkoušeli jsme u něj v pracovně, a když se pak přestěhoval do menšího bytu, tak u něj v kuchyni. Vlastně jsem u něj doma tak trochu bydlela. Jsem mu vděčná, že mě v té divadelní profesi posunul o několik pater výš. Shirley Valentine hraju už 13 let, zanedlouho budu mít 800 repríz! Pak jsme spolu se Zdeněčkem ještě pracovali na komedii Poslední ze žhavých milenců a přizvali jsme Petra Nárožného, a do třetice ještě italskou komedii Filumena Marturano, kam jsme přizvali Sváťu Skopala. Ve filmu Manželství po italsku hráli v této komedii Sophia Loren a Marcello Mastroianni. Zdeněček ji s námi zrežíroval skvěle. Díky Zdeňku.
Takže Brno vám je souzené.
Stoprocentně. V Brnéčku mám svého osobního kadeřníka Oskara Kocmana, nikdo jiný mi na hlavu nesmí sáhnout. Oskar je taky umělec a navíc kamarád. Do Brnéčka jezdím pravidelně hrát do Divadla Bolka Polívky, mám už tam svůj stoleček, jezdím samozřejmě i do jiných brněnských divadel, do Semilassa, do Reduty… Své krásné televizní inscenace jsem natočila v Brně. Především Sebemilence. Podle knížky Simony Monyové a jejího vlastního života jsme natočili s Filipem Renčem krutý film. Měli jsme s ním velký úspěch i v zahraničí – dostala jsem cenu za hlavní ženský výkon v San Franciscu i v jihokorejském Soulu. V Brně jsem opět s Filipem Renčem natočila televizní film Zrozen bez porodu, s nímž jsme se podívali do Monte Carla. Nominace za herecký výkon ani za film jsme sice neproměnili, ale už sama nominace byla úspěch. Díky Brnu jsem se podívala do celého světa. Jaký jiný bych tak němu měla mít vztah, kde ne ten nejkrásnější.
Jednu dobu jste platila za jednu z nejobsazovanějších českých filmových hereček. Od roku 2016 jste se ale na plátnech kin neobjevila a rozhodla jste se věnovat divadlu.
Ano, to je pravda, chtěla jsem dobrovolně na čas dát sama sebe jen divadlu. Věnovat se jenom jevišti a celý svůj život dát na jeviště. To se mi podařilo a musím neskromně říct, že mám na repertoáru přenádherné hry. Za těch šest let, co jsem se vzdala natáčení a kamery, jsem každý rok vytvořila se svými vynikajícími kolegy jednu inscenaci, jednu komedii. S Michalem Dlouhým italskou komedii Vím, že víš, že vím…, se Svaťou Skopalem zmíněnou Filumenu Marturano, s Kamilem Halbichem Vězeň na Druhé Avenue, s Filipem Cílem a Mírou Noskem Skleněný zvěřinec a s Láďou Frejem Na Zlatém jezeře. To, že jsem se věnovala pouze divadlu a měla hodně času, je na těch komediích znát. Divákům se líbí a to je to podstatné.
Existuje šance, že se na tom někdy něco změní? Že se před kameru vrátíte?
Ptáte se v pravý čas. Teď jsem dostala dvě nabídky od vynikajících filmových režisérů a obě napsal jeden vynikající scenárista, takže jdu do toho. To se nedá nic dělat, takové nabídky se neodmítají. Divadlu jsem dala všechno, co jsem mu dát chtěla, a teď chci zase chvilku dělat něco, co tu po mně zůstane navždy. Divadlo je moje srdce, moje krev, ale je pomíjivé, zážitek zůstává jen v paměti diváků. Mně to vůbec nevadí, ovšem film je tady napořád, i když my už tady nebudeme. Tak jsem si řekla, že začíná zase další kapitola mého pracovního života.
Několikrát jste se nechala slyšet, že moc ráda čtete. Který žánr, případně spisovatele máte nejraději?
Těch je! Jsem opravdu velký čtenář, kupuju si knížky jak v knihkupectví, tak v antikvariátech, takže musím říct, že tady po mně zůstane velmi kvalitní knihovna. Vždycky přijdu do knihkupectví ke kamarádům a řeknu jim – máte tady něco, bez čeho nemůžu žít? A vždycky mají. Tak jen vzorek toho, co mám ráda. Objevila jsem tu autorku ještě před tím, než byla oslavovaná a oceňovaná – Alenu Mornštajnovou z Vysočiny. Její Hana, Tiché roky, Hotýlek a Slepá mapa jsou geniální. Veliké příběhy zasazené do různých období našeho života. Ale objevila jsem i Petru Dvořákovou a její výbornou knížku Chirurg, a pochopitelně Vrány. Na další romány obou těchto znamenitých spisovatelek se moc těším.
Veřejně propagujete organizaci Jsme fér, která se mimo jiné snaží dosáhnout toho, aby u nás mohli homosexuálové uzavírat manželství. Kdy jste se o tuto problematiku začala zajímat?
Víte, já mám mezi homosexuály nejvíc opravdových přátel už od mládí, nějak ke mně inklinují a já k nim. Našli jsme se, chápeme se, fandíme si. Jsou to křehké duše a já jim rozumím a cítím se s nimi velmi dobře. Praví nefalšovaný kamarádi. A moc ráda bych, aby oni se cítili v životě dobře. Takhle jednoduché to je.
V září bylo v Praze oficiálně představeno Divadlo Lucie Bílé. Vy máte mít na starosti výběr repertoáru. Jak k tomu všemu došlo?
Všechno krásné je vlastně strašně jednoduché. Lucie Bílá mě oslovila, zda bych s ní její nové divadlo neotevřela, a já souhlasila. Za prvé si Lucky moc vážím. Od chvíle, kdy zemřel pan Karel Gott, tak tady jako naše nejlepší zpěvačka zůstala bez něj, za druhé její Divadlo Lucie Bílé stojí na Praze 1 v Karlově ulici u Karlova mostu a je to bývalé studentské divadélko DISK, kde jsem před 45 lety začínala svou hereckou kariéru jako divadelní žabec. Kruh se uzavírá a já se sem vracím. To je nádhera. Není to ovšem tak, že bych měla na starosti výběr repertoáru, já jenom Lucce pomáhám vybrat kolegyně a kolegy, o kterých jsem přesvědčená, že budou na jevišti vynikající a které prostřednictvím Lucky oslovuji. Konečné rozhodnutí, kdo bude v Divadle Lucie Bílé hrát a co budou hrát, je na Lucii. Ona to divadlo dala do takového pucu, že si myslím, že pro každého osloveného bude čest tam hrát. Moc se na ten náš divadelní projekt těším. Až se divadla zase otevřou, budeme připraveni dát divákům krásné komedie.
Rok 2020 se prozatím vyznačuje nebývalým množstvím problémů, nebo dokonce tragédií. Věříte ve světlejší zítřky?
Byly horší doby, byla válka, lidi na tom byli mnohem hůř, divadla byla taky zavřená, lidé se potýkali s horšími problémy a taky se z toho dostali, chtěli potom zase žít normálně. Máme tady každý vymezen svůj čas, chceme žít normálně, radostně, v klidu. Takže já jsem optimista, až se to přežene, zase se všechno pomalu vrátí do svých kolejí. Lidé to tak budou chtít, o tom jsem přesvědčená.
Fotografie jsou převzaty z oficiálních webových stránek Simony Stašové.
Narodila se v Praze jiné populární české herečce Jiřině Bohdalové. Vystudovala DAMU a vystoupila na jevištích mnoha divadel po celé republice. Ztvárnila rovněž řadu významných rolí v oblíbených filmech a seriálech.
