Připadá mi, že život probíhá v určitých nevyzpytatelných vlnách

Na přelomu tisíciletí jste platil za jednoho z nejvýraznějších a nejobsazovanější českých herců. Pak přišlo v roce 2011 Odcházení Václava Havla a po něm se po vás s trochou nadsázky řečeno slehla zem. Soustředil jste se na jiné aktivity?

Je to už tak dávno, že ani nevím. Tehdy jsem natočil Šílené s Janem Švankmajerem a Odcházení s Václavem Havlem. Spolupráce s oběma byla krásná a naplňující. Oba se vyjadřovali velmi jemně, nicméně věděli jasně, co od vás chtějí. Asi mi potom nikdo nenabídl nic takového, co by mě lákalo. Já se do filmů nijak nehrnu, nechodím na konkurzy, nemám žádného agenta, který by mi hledal práci. Nechávám život plynout, takže se zcela přirozeně v různých obdobích věnuji různým činnostem. A pak se vynořila třeba Pustina…

To je pravda. Teď je každopádně situace téměř opačná. V kinech už se zase objevujete a v nejbližších letech se to podle naplánovaných premiér nezmění. Rozhodl jste se vědomě být víc vidět, nebo vás prostě oslovila témata jednotlivých snímků?

Připadá mi, že život probíhá v určitých nevyzpytatelných vlnách, které občas na břeh vyvrhnou určitou změť, která je pak prostě trochu víc vidět.

V kinech momentálně hrají romantickou komedii Přání Ježíškovi, kde se po delší době objevujete bez vousů. Byl to umělecký záměr, nebo měníte image?

Já nepěstuji žádnou image. To pouze filmaři se trochu zahleděli do mého plnovousu, takže jsem byl delší čas zarostlý. Začala to právě Pustina (i když nějaké vousy jsem měl v Divokých včelách, knírek v Kouři), pak to tak chtěla Lucia Klein Svoboda pro film Mstitel, podobně Jan Sládek pro film Robin, který by se měl nakonec natáčet až příští rok. V Přání Ježíškovi jsem byl náhradníkem za onemocnělého Jiřího Bartošku a maskérka s režisérkou usoudily, že pro tento film budu vhodnější holobradý. Tak jsem se s chutí po delším čase oholil.

Výrazné televizní role se dočkala také vaše žena, která ztvárnila manželku hlavního hrdiny seriálu Ochránce.

Já jsem Ochránce neviděl, ale slyšel jsem mnoho pochvalných vzkazů.

Sledujete obecně filmové novinky?

Ani ne. Občas ke mně proniknou nějaké ohlasy. Spíš o filmech slýchávám.

Občas zaznívají stesky, že humor už není, co býval. Souhlasíte s tím?

Nevím. Nijak soustavně humor nesleduji ani neposuzuji. Vlastně nevím, co momentálně humor vlastně dělá nebo jak se mu daří. Máte pravdu, musím se zase po humoru poohlédnout.

V Divadle Kampa nadále vystupujete s totálním improvizačním představením Malá Vizita. Jaká bývá skladba vašeho publika?

Bývají tam lidé všech věků, pohlaví i vyznání. Je to pestrá směsice.

Máte ve své branži kolegy, kteří vás zaručeně dokážou rozesmát?

Ano, někteří jsou velice směšní. I v jiných branžích.

Nezřídka býváte pro některé své názory označován za kontroverzního umělce a vy většinou reagujete tak, že vám na tom příliš nezáleží. Přesto, ovlivňuje to nějak vaši hereckou kariéru?

Naštěstí tomu příliš nerozumím, takže ani nevím, jak to ovlivňuje mou kariéru. Domnívám se, že znám mnohem kontroverznější umělce.

V dubnu jste oslavil 60. narozeniny. Dokážete si představit, že byste někdy napsal svou autobiografii?

Dokážu si představit téměř cokoli, takže ani s tímhle nemám problém

Životopisy jakých osobností nejraději čtete vy sám, případně které byste si přečíst chtěl?

Luis Buñuel, Buddha, Milarepa, Miles Davis, Jan Pivec, V+W, neznámý vojín, Ivan Vyskočil, Evald Schorm, Jiří Suchý, Květa Fialová, Anita Moorjani, manželé Hanáčkovi, Vladimír Kafka, náš pes Greko, moje babičky a dědové, děti, vnoučata a mnozí další. Nejraději čtu životopisy přímo v obličejích, ve vráskách, v očích, v úsměvech, v dlaních. Taky mě baví živočichopisy, houbopisy či stromopisy, zejména Vesmíropis.