Jiří Okáč byl uveden do Síně slávy města Brna

Kolik jste měřil po narození?

Narodil jsem se v Brně u Šilhanů. Měřil jsem 56 cm a vážil 5,5 kg. Máma mi říkala, že to bylo tenkrát něco rekordního. Vždy jsem byl o hlavu vyšší než spolužáci. Všichni si mysleli, že jsem starší.

Kolik měříte dnes?

Na vojně jsem měl 214 cm. Když jsem šel do Španělska, tak jsem si tam nechal psát 217 cm, protože Američani udávali, že měří kolem 210 cm, a tak každý centimetr navíc hrál svoji roli. Bylo to takové psychologické zastrašování soupeře.

Už v mládežnických družstvech jste převyšoval ostatní?

Ano, byl jsem vždycky nejvyšší. V 11 letech jsem měl 190 cm, takže jsem měřil skoro stejně jako můj tehdejší trenér Láďa Pištělák.

Basketbal hrával i herec Ivan Trojan, potkali jste se někdy na palubovce?

Jako mladí na mistrovství republiky. Oni nás jedinkrát porazili, zrovna na tomto šampionátu. Ivan Trojan byl předčasně vyspělý, šikovný, ale neměl potřebnou výšku a později by se už asi neprosadil. Tak se dal na dráhu herectví.  

Jak se Vám s takovou výškou cestovalo autobusem či letadlem?

V letadlech nám domlouvali sedadla u nouzového východu. V autobusu si musím vzít dvousedadlo, občas si stoupnu do uličky. Ve Španělsku jsme měli, dokud to z bezpečnostních důvodů nezakázali, posunutá sedadla. Teď jsou napevno i opěradla, takže s tím bojuji, ale vždy si nějak poradím.

Vraťme se k Vašemu aktivnímu hraní basketbalu. Po základní škole jste nastoupil do učiliště Zbrojovky Brno, což se nabízelo, když jste za ni současně i hrál...

Byla to ta jednodušší cesta, protože jsem začal trénovat dvoufázově, nechtělo se mi moc učit. Učil jsem se na obráběče kovů. Na basket jsem byl sice uvolňován, ale někteří učitelé mě kvůli tomu zase více dusili. Nakonec jsem odešel na dva roky na vojnu do Olomouce. Během tohoto období, přesněji v roce 1985, jsem se stal vicemistrem Evropy.

Jaké to bylo hrát basketbal před rokem 1989?

Do zahraničí mohli odejít jen ti, kteří měli přes 30 roků, odehráno měli spoustu zápasů a museli být v KSČ. Během turné po Americe jsem dostal nabídku odejít na tamní univerzitu. Kvůli tomu mě pak tady dusili. Skoro dva roky jsem nevyjel ani na východ, protože měli strach, abych někde nezůstal. Do Španělska jsem šel až v sedmadvaceti. Tam jsem viděl, jak  trénují profíci, a s tím přišla i nová motivace.

Emigrovat Vás nenapadlo?

To jsem nechtěl. Jak bylo tenkrát v módě, tak jsem se brzy oženil a měl dítě. To mě tady drželo. Navíc byl problém s cizí řečí, učili jsme se jen rusky. Když jsem přišel do Španělska, neuměl jsem tam ani ceknout.

Dneska má pomalu každý sportovec nějakého agenta, jak to bylo ve Vašem případě?

My jsme je neměli. To nás hodně limitovalo. Někteří z nás byli v hledáčku západních agentů a za mnou přišli s nabídkou během mistrovství Evropy. To jsem neměl ještě ani řidičák. Později jsem si ho udělal a s ještě pomalu teplým řidičákem vyrazil do Španělska. Na cestu dlouhou 3000 kilometrů. Jel jsem to tři dny. Bylo to hodně náročné. Než jsem tam dorazil, uměl jsem už i pořádně řadit.

Kam vedly Vaše kroky po skončení profesionální kariéry?

Začal jsem trénovat v rakouském Mistelbachu, kde se hrála druhá nejvyšší soutěž. Následně jsem se v Brně začal věnovat mládeži a tak vznikli Tygři Brno. Jsme tři spolumajitelé klubu a za osm let jsme vybudovali družstva od přípravek až po druhou ligu mužů. Vloni nás basketbalová federace vyhodnotila dokonce jako nejlepší klub v České republice.