Budařova pohádka budí rozpaky

Vzdor tomu, že jsem od pohádky nic moc nečekal, nakonec mě v kině opravdu zaujaly dvě věci. Jednak to, že se přítomné děti (a bylo jich dost) vydržely v podstatě bez hlesu(!) dívat až do konce, a jednak to, že se během promítání smáli jen dospělí.

Upoutávka k filmu nás sice paradoxně láká na humorný příběh, jenž má nabídnout vtipně pojatý rozumový přerod člověka z dítěte v dospělého samostatného jedince, ale v konečném důsledku jde o filozoficky celkem náročně pojaté vyprávění, které nemá švih.

Pro znalé je film především velkým návratem před kameru Jany Nagyové, legendární princezny Arabely. Jen škoda, že její role v Mamánkovi jsou (nemá zde jen jednu) spíš epizodní. V příběhu jsou navíc některá místa vyprávěna možná až příliš rozvláčně a bez vnitřní dynamiky i hlubší podstaty.

Velké části filmu pak dominuje setkání se dvěma odpornými čarodějnicemi. Ty sice vzdáleně připomínají duo ježibab z pohádky Zdeňka Trošky O princezně Jasněnce, ale na rozdíl od Heleny Růžičkové či Yvetty Blanarovičové, které i přes negativní charakter své role působily víc komicky než strašidelně a na světle zase až vznešeně démonicky, Budařovy čarodějnice jsou opravdu jen odporné. A, ani jejich přínos vyprávění není nijak zásadní.

Také čtěte

V hloubi duše jsem si přála zahrát si ještě královnu

Můžeme to pro režijně-producentský debut Jana Budaře, pohádku Princ Mamánek, vnímat jako takové...

Zdaleka největším překvapením pro mě byl „návrat“ Josefa Kemra na filmové plátno. Respektive jeho hlasu, který k divákům téměř autenticky promlouvá skrze imitátora Petra Martináka. Na plátně se objevuje dokonce i obligátní a cenami ověnčený Bolek Polívka, který se zde netradičně chopil role jakéhosi obstarožního a rádoby moudrého průvodce filmem. Jako divák jsem však dost dlouho tuhle postavu vnímal jen jako „nezúčastněnou“. Tedy, v rámci příběhu. To, když chodí po lese mimo cesty se dvěma pomocníky lopotícími se s prázdnou rakví a vypráví nám pohádku O Mamánkovi a čarodějnicích. A jeden z pomocníků přitom vláčí lesem spodek rakve a druhý víko.

Já osobně Jana Budaře vnímám především jako komika. Snad i proto mi jeho autorská filmová prvotina přijde spíš jako takové ode zdi ke zdi. Tápání. Vážný, ale vlažný, nemastný neslaný příběh s drobnými komickými glosami. Včetně té, když se Mamánkem náhle nabytá společnice večer v lese vzdálí od ohně se slovy, že jde čůrat.

Naštěstí zde Ondřej Vetchý tentokrát nevystavuje na odiv své vypracované bicepsy, ale zahalen v podstatě od krku k patě do zbroje se spíš princi Ludvíkovi snaží udílet „chlapské“ rady. Přesto se jako rytíř, Mamánkův ochránce i dozor v jedné osobě opije do němoty tak, že se ani neudrží na nohou. Jestli je i tohle znamení dospělosti a zodpovědnosti?! „Naštěstí“ má tohle jeho škobrtnutí své následky.

Přiznám se, že ty nové české pohádky obecně příliš nesleduji, protože mě jako dospělého jejich možná až přehnaně dětinský ráz už neoslovuje. Nevím, zda je to tím, že jsem na těch starších jednoduše vyrostl, nebo jsou tak dobře natočené, že i ve zkoušce časem obstály.

Navíc, Princ Mamánek není ani klasická česká pohádka. Vždyť jde o originální námět! Výpravností ji můžeme trošku přirovnat k již zmiňované Troškově Jasněnce. Ta byla jen tak mimochodem natočena ještě v roce 1987. V Mamánkovi se autor námětu i hudby, scenárista, režisér a producent v jedné osobě, Jan Budař, snaží skromnější obsazení nejspíš vyvážit oním až filozofickým rozjímáním nad rolí jedince ve společnosti. Panovníkem se totiž může stát jen „vyvolený“, a dokonce i rytíř-bojovník musí umět přemýšlet, jak se v bitvě morálně zachovat. Tedy, kdy život vzít a kdy jej naopak ušetřit.