Imaginární hrdinové ve filmových metropolích - Architektura a urbanismus v italských populárních žánrech

Z antických chrámů do spletitých ulic velkoměst

Architektura, urbanismus a stavitelství jsou s populárními žánry italské kinematografie úzce spojeny už od jejích němých počátků. Zastupují prostředí v napínavém vyprávění jak v podobě gigantických studiových kulis v římských ateliérech Cinecittà, tak i reálných objektů v exteriérech italských a zahraničních měst. Podívejme se na některé příklady populárních žánrů a jejich pojetí architektonických vizí. Výpravné mytologické fantazie z antického Řecka a Říma zobrazují zejména studiové kolosální stavby. Jejich prvky slouží i jako dekorativní pozadí scén, například ve filmu Herkules dobývá Atlantidu (1961) Vittoria Cottafaviho.

Podobným způsobem pojímají architekturu také italské westerny, pro jejichž natáčení přímo vznikala městečka ve studiích Cinecittà nebo Elios Film. Tyto stavební komplexy a jejich terén se často upravovali v rámci tematického zaměření a  stylistických potřeb jednotlivých snímků. Ve westernu Django (1966) Sergia Corbucciho nechal architekt Carlo Simi přetvořit hlavní třídu i boční uličky studiové konstrukce v sychravou zablácenou scenérii.

Naopak moderní metropolitní architektura, zejména interiéry výškových budov, módních domů nebo společenských center, navozuje různými způsoby snímání stavy úzkosti a klaustrofobie. V této podobě se objevuje především v detektivních a  mysteriózních thrillerech jako Smolný den pro skopce (1971) Luigiho Bazzoniho, kde se budovy stávají novodobými labyrinty. V akčních filmech zaměřených na spektakulární podívanou se stává architektonickým hrdinou celé město jako moderní džungle organizovaného zločinu a pouličního násilí. Časté metropolitní prostředí reprezentuje například Janov jako ve snímku Policie stíhá, zákon osvobozuje (1973) Enza G. Castellariho.

Filmoví architekti mezi studii a autentickými lokacemi

V italském filmovém průmyslu začali zejména po druhé světové válce působit architekti, scénografové a dekoratéři, z  nichž se mnozí prosadili v mezinárodním kontextu. Někteří z nich byli zároveň návrháři kostýmů, designéři a rekvizitáři, přičemž vzájemně propojovali všechny výtvarné složky filmu a vytvářeli tak v populárních žánrech jednotící vizuální styl. Filmoví architekti byli v Itálii zpravidla součástí organizačního týmu produkce a spolupracovali v přípravné fázi natáčení na vyhledávání přírodních lokací, městských exteriérů a interiérů budov, které byly pevnou součástí celkové výpravy. Objevování dějově odpovídajících míst a  prozkoumávání oblastí bylo u scénografie součástí architektonického plánování.

Autentická architektura v historických a  moderních městech v Itálii byla filmovými scénografy vybírána a navrhována producentům a režisérům podle tematického a žánrového zaměření konkrétních snímků. Například již zmíněný architekt, scénograf a návrhář kostýmů Carlo Simi nechal podle svých návrhů vybudovat ve Španělsku skutečné město k natáčení italských westernů. Pro populární žánry navrhovali a realizovali výpravu mnozí italští architekti jako Mario Chiari, Saverio D’Eugenio, Gianni Polidori, Luigi Scaccianoce, Sergio Canevari, Marcella De Marchis, Riccardo Domenici, Enrico Job, Luciano Spadoni, Flavio Mogherini nebo Gastone Carsetti, kteří ozvláštňovali rozmanité napínavé podívané důrazem na výtvarnou dekorativnost, epickou výpravnost i variabilitu vizuálních prvků. V 70. letech 20. století nastupovali do italského filmového průmyslu noví architekti a výtvarníci jako Giantito Burchiellaro, Massimo Lentini, Massimo Antonello Geleng a Marco Dentici, kteří navazovali na dlouholetou tradici domácí divadelní a  filmové scénografie. K nejznámějším architektům v zahraničí patří Danilo Donati a  Dante Ferretti, jejichž tvorba byla s populárními žánry pro široké publikum spojena pouze okrajově