Zpívám lépe než kdykoli předtím

Co se vám vybaví, když se řekne Česká republika? Znáte některé české umělce?

Samozřejmě znám Karla Gotta, na toho se nezapomíná. A ještě si pamatuji na tu blonďatou holku z hitparády. Jak se jmenovala? Tereza Pergnerová, ano, ta byla skvělá. A  nemohu nezmínit Norberta Peticzkého, s  nímž jsme natočili duet Miracles, který jsme vydali společně se sourozenci na našem comebackovém albu. A samozřejmě Martina Šafaříka, se kterým budu vystupovat v červnu v Tišnově. Pořád mám Českou republiku zafixovanou jako Československo, takže ráda zmíním ještě slovenskou operní pěvkyni Editu Gruberovou a dirigenta Petera Valentoviče .

Kolikrát už jste zde koncertovala a která vystoupení považujete za nejzdařilejší?

V Česku jsem vystupovala asi dvacetkrát. Byly to jak koncerty s celou The Kelly Family, tak moje sólové. Pamatuji si třeba na Ostravu, kde jsme společně s Norbertem poprvé představili Miracles. A Ostrava byla fantastická i s mou rodinou v roce 1997, kdy jsme celý koncert natáčeli a vydali k němu tehdy videokazetu Growin‘ Up. Pamatuji si i na olomoucký open air koncert a těším se, že další odehraji právě v Tišnově. Vzpomínám si také na jeden velký koncert v jedné městské hale, kde jsem v devadesátých letech zpívala se sourozenci. Fanoušci zpívali tak nahlas, že to bylo až neuvěřitelné. A nezapomenutelné bylo i naše comebackové turné v roce 2017, kdy jsme se po dlouhých dvaadvaceti letech vrátili do velkých hal. Moc děkuji fanouškům za všechno, co pro nás za ty roky udělali.

To, co se v devadesátých letech dělo v Česku kolem kapely The Kelly Family, by se dalo nazvat téměř mánií. Byli jsme v tomto výjimeční, nebo to platilo i pro další země?

Bylo to všude, ale nenazvala bych to nějakou šílenou mánií. Beru to tak, že šlo o spojení s fanoušky, které přetrvávalo mnoho let. Dvě země ale byly opravdu speciální, Portugalsko a právě Česká republika. Česko naprosto lámalo rekordy v tom, kolik týdnů jsme vydrželi na první příčce v hitparádě a v rádiích. Klidně bych to nazvala milostným vztahem. Koncerty v těchto zemích byly speciální, přímo vynikající.

Kde na světě se cítíte vůbec nejlépe?

Zrovna jsem se vrátila z Irska. V Německu, kde žiji, se cítím dobře, ale když jsem v Irsku, cítím se právě tam jako doma.

Je patrné, že dost možná nejširší fanouškovskou základnu máte právě v Německu, koneckonců i jedno ze svých alb jste nazpívala v němčině.Dá se říct, že je vám blízký tamní naturel?

Ne až tak nezbytně. Moje nátura je irská, celkově mám k Irsku blíž. Ale Německo má výhodnou polohu, je to střed Evropy s nepřebernými možnostmi. Je tu široká kulturní základna, můžu spolupracovat s mnoha orchestry a líbí se mi, kolik je tu přírody.

Čeho ovládáte víc, jazyků, nebo hudebních nástrojů?

Mluvím samozřejmě anglicky, německy, perfektně španělsky a francouzsky, obstojně také italsky. Bohužel neumím česky nebo rusky. Mrzí mě, že slovanské jazyky zatím neovládám (smích). A z hudebních nástrojů ovládám hru na kytaru, housle, akordeon, piano a perkuse. Těší mě, že teď opět hraji víc na housle. Miluji je.

Váš repertoár je úctyhodně široký. Můžete našim čtenářům prozradit, na kterou jeho část se zaměříte v Tišnově?

Určitě zazpívám velké hity The Kelly Family jako Fell In Love With An Alien, An Angel nebo Who‘ll Come With Me. Také zazní španělská flamenco hudba, nějaké gospely a  snad i  operní árie, jestli je publikum bude chtít slyšet. Chci svůj program ladit spíše do popu a představit více španělských písní, aby si příchozí mohli pořádně zatancovat. A  fanoušci se také mohou těšit na rychlejší irské skladby jako Morrigan nebo Wearing Of The Green.

Je pro vás rozdíl, jestli zpíváte v uzavřeném prostoru, nebo pod širým nebem?

Nepreferuji určitou lokaci. Open air koncerty jsou skvělé během letního počasí, ale člověk se tam musí víc snažit a být víc zpěvákem. Když zpívám na stadionu nebo na open air koncertu před velkým davem lidí, musím se trochu transformovat do zvířete. Je to něco jiného než zpívat v kostele. Ale je pravda, že během open air koncertů se víc bavím, je to víc cool a miluji to.

Jak pečujete o svůj hlas? A mění se to postupem let?

To je dobrá otázka. Ano, můj hlas se postupem let mění. Ne příliš, někomu se změní o poznání víc. Hodně trénuji, mám skvělé učitele. A jsem velice šťastná, že jsem s tím začala už před dvaadvaceti lety, protože se během let učím zdokonalovat techniku. Sama si myslím, že momentálně zpívám lépe než kdykoli předtím. Hlas je zrcadlem vašeho životního stylu. Když si zachováte životní styl, promítne se to na něm. Proto je pro mě zpěv snadnější než dřív.

Festival Hudbou pro UNICEF má zřetelně charitativní poslání. Je to jeden z důvodů, proč jste se rozhodla přijet na jižní Moravu?

Je to vlastně úplně poprvé, co mě UNICEF pozval na nějakou akci, a je to pro mě velkou ctí. A  o to větší ctí, že to je zrovna v České republice.

Má i hudba upozorňovat na to, že v některých částech světa mají děti start do života výrazně složitější než třeba v západní Evropě?

Ano, rozhodně. Hudba je tou nejlevnější variantou, jak pomáhat. Třeba Eric Clapton začal díky své hudbě financovat stavbu škol.

Zažíváte i dny, kdy se ani trochu nevěnujete hudbě? Čím se v takovém případě bavíte?

(smích) Ano, jsou i dny, kdy si chci od hudby odpočinout. Chodím na procházky, plavu a  vlastně nedělám nic. Jen spím. Je skvělé mít volné dny, kdy nic nemusíte. A přednedávnem jsem začala se zahradničením.