Zlatovláska pro velké plátno

Váš první celovečerní film David se objevil v kinech v roce 2015. Poté jste spolupracoval s Českou televizí na několika dokumentárních cyklech. Čemu jste se v mezidobí jinak profesně věnoval?

Kromě dokumentárních cyklů jsem pro Českou televizi natočil ještě dvě sezóny seriálu pro děti s názvem Agent v kapse. Ten hravou, příběhovou formou dětem přibližoval odpovědi na to, jak se zachovat v nebezpečných situacích, ve kterých se ocitnou samy, bez pomoci dospělého. Z ohlasů vím, že seriál byl velmi úspěšný, a dokonce se promítal ve školách a školkách. Z poslední doby pak mohu uvést dokumentární sérii Dakar Sistaz, která vypráví o mladých automobilových závodnicích, sestrách Aliyyah a Yasmeen Kolocových a jejich cestě za snem, totiž na Rallye Dakar.

Dá se říct, co bylo největším důvodem, proč na svůj debut navážete v kinech až po tak dlouhé době?

Během těch let jsem připravoval řadu větších projektů, které se z různých důvodů (zatím) nerealizovaly. V podstatě ihned po premiéře Davida jsme s manželkou Miladou začali pracovat na filmové adaptaci její komiksové trilogie Mor (Lipnik, 2015). Ta vypráví o morové epidemii, která vtrhne do dystopické verze Prahy, a na příběhu jedné nefunkční rodiny v ní sledujeme postupný rozklad společnosti. Hranice lidskosti a empatie během epidemické hrozby byla stěžejní témata, která se v před-covidové době zdála skutečně jako vědecko-fantastická, a tím pádem snad méně věrohodná. Téměř nikdo neměl zkušenost s pojmy jako karanténa, zákaz vycházení nebo vakcína. A když pak pandemie udeřila v plné síle, byla adaptace Moru najednou příliš aktuální. Každopádně si myslím, že až přijde ten správný čas, k tomuto filmu se ještě vrátíme. V tuto chvíli ale zhruba sedmiletý vývoj projektu zamířil do šuplíku.

David byl artovým dramatem, teď točíte pohádku. Žánrově je to docela skok, že?

Žánrově určitě. Filmová pohádka si totiž žádá trochu jiné filmařské postupy a způsob vyprávění než psychologické drama, které hledá své publikum spíše na filmových festivalech. Nicméně v jádru jde stále o vyprávění příběhu a v tomto se to příliš neliší. Kdybych si měl na pomoc vzít hudební terminologii, řekl bych, že stále děláme písničku, jen máme jiné nástroje.

Kdo a kdy přišel s nápadem natočit novou verzi Zlatovlásky?

Netuším, kdo s nápadem přišel první, ale vím, že producenti Viktor, Boris a Igor Krištofovi projekt vyvíjí již nejméně deset let. Původně látku nabídli panu Václavu Vorlíčkovi, který před pěti lety bohužel zemřel. Já jsem se ke kreativnímu týmu připojil před rokem.

Máte rád její dobře známou verzi z roku 1973?

Mám ji rád spíše z nostalgických důvodů. Člověk ji v dětství vídal o Vánocích na televizních obrazovkách a já ji mám spojenou právě s touto sváteční dobou.

Nebojíte se toho, že diváci budou zákonitě obě verze Erbenovy předlohy srovnávat?

To je pochopitelné a nebojím se toho. Předloha samotná vypráví univerzální příběh, který k různým pestrým pohledům přímo vybízí, takže se spíše divím, že těch verzí nevzniklo víc. Když se bavíme o takto archetypální látce, nemyslím si, že ji lze okleštit na jediný správný způsob vyprávění.

Co si obecně myslíte o tom, jak velkou pozornost stále budí nové české filmové pohádky? Až na naprosté výjimky většinou následuje žehrání na to, že se „klasikám“ nemohou rovnat.

Myslím, že to „žehrání“ souvisí s tou nostalgií, již jsem zmiňoval. Lidé mají pohádky spojené s dětstvím, s hezkými vzpomínkami na svátky, s bezstarostným obdobím. Zpětně si tak můžou idealizovat i ty, které by dnes v kinech neobstály. Je ale pochopitelné, že ne všechny současné pohádky se povedou. To, že česká filmová pohádka budí diváckou a mediální pozornost, připisuji tomu, že se jedná o výsostně český žánr. Diváci jsou na něj zvyklí, a tak trochu vědí, co čekat. Úkolem tvůrců pak je, aby s tím žánrem pracovali tak, že očekávání budou naplněna, ale diváci dostanou ještě něco navíc. Možná něco, co ani sami nevěděli, že by chtěli.

Máte své oblíbence mezi pohádkami, které vznikly dejme tomu v posledních dvaceti letech?

Mám rád Hodinářova učně Jitky Rudolfové, a to zejména pro naprosto fantastický výkon Jany Plodkové. Líbilo se mi také Čertí brko Marka Najbrta nebo Sedmero krkavců Alice Nellis.

Přistupujete k látce spíše „pietně“, nebo ji chcete zmodernizovat?

Když klasickou pohádku o Zlatovlásce adaptovala do podoby filmového scénáře Lucie Konášová, rozhodla se příběh obohatit o několik nových postav a motivů. Hrdina Jiřík tak na svou cestu za hledáním zlatovlasé princezny získal nejen kamaráda Štěpána, ale také zvířecího souputníka, psa Štístka. Dynamika této trojice pak prochází celým příběhem, a to samozřejmě dává pohádce novou energii. Naší ambicí je natočit pohádku pro kina, pro velké plátno. Pohádku, která bude pro diváky skutečnou podívanou po obrazové i zvukové stránce. A v tomto ji s klasickou pohádkou, která byla určena pro televizní obrazovky, nelze příliš srovnávat.

Bude mít vaše Zlatovláska co říct i dnešním teenagerům, kteří většinou vyhledávají fantasy příběhy jiného typu? Na jaké publikum cílíte především?

Věřím tomu, že se po dlouhé době bude jednat o filmovou událost pro opravdu široké publikum. Děti bude bavit pes Štístko, dobrodružnější povahy ocení souboje s meči a závody na koních a citlivější duše podlehnou romantickému příběhu lásky Jiříka a Zlatovlásky.

Zatímco k Davidovi jste si napsal i scénář, tentokrát se této úlohy ujala zmíněná Lucie Konášová. Je to pro vás jako režiséra velký rozdíl?

Spolupráce s Lucií Konášovou na režijní verzi scénáře byla pro mě jedna z nejhezčích. V zásadních otázkách příběhu jsme totiž naprosto souzněli a v ostatních aspektech se ukázalo, že máme velmi podobný vkus. A vzhledem k tomu, že scénář byl již v několikáté verzi velmi dobře propsán, já jsem se mohl věnovat zejména tomu, jak jej vyprávět a jak jej s herci interpretovat. Tedy ve zkratce, mohl jsem se konečně věnovat režii.

Koho napadlo znovu obsadit Petra Štěpánka, byť pochopitelně do jiné role?

Tenhle báječný nápad si několik lidí samozřejmě přivlastňuje a já vážně nevím, kdo s tím přišel první. Ale pamatuji si, že jej přede mnou a castingovou režisérkou Gabrielou Dorantovou poprvé vyslovila výkonná producentka Kristýna Kamenická. A mně se to velmi zalíbilo, protože si uvědomuji, že naše pohádka nevzniká ve vzduchoprázdnu a že by stálo za to přitakat i těm, kteří přišli před námi. Měl jsem pak obrovskou radost, že pan Štěpánek naši nabídku na roli přijal. A ještě větší radost jsem měl během samotného natáčení, když jsem viděl, s jakým entusiasmem se své role tatínka Zlatovlásky zhostil.

Ostatní postavy ztvární spíše začínající herci, jak probíhal jejich finální výběr?

Moc se těším, až diváci naši pohádku uvidí, protože si, možná neskromně, myslím, že se nám podařilo obsadit naprosto fantastický ansámbl herců, kteří spolu úžasně fungují. Výběr mladších postav probíhal poměrně tradiční formou castingu v několika kolech a s finální trojicí se povedla vzácná shoda napříč kreativní sekcí, producenty i distributorem. Byl to vlastně malý zázrak. Některé další herce jsme pak z důvodů koprodukce hledali i na Slovensku a já jsem tak měl možnost pracovat s Jánem Jackuliakem, Marianem Mitašem a Viktórií Jurištovou, což pro mě jako režiséra byl velký dar.

Za jakých okolností si řeknete, že se vám nová Zlatovláska povedla?

Myslím, že vnitřně to budu cítit po závěrečném mixu zvuku, tedy ve chvíli, když bude hotová celá obrazová a zvuková postprodukce. Samozřejmě to, zdali se pohádka povedla, budou muset posoudit zejména diváci. Naší ambicí je, aby se pak k ní rádi vraceli a nová Zlatovláska tak měla dlouhý život. Alespoň tak dlouhý jako ta původní.