Zdeněk Svěrák: Brněnské publikum je spolehlivé a vděčné

Betlémské světlo vypráví o spisovateli, který je konfrontován s postavami vzniklými v jeho fantazii. Stává se vám jako autorovi, že se s některými fiktivními charaktery takříkajíc perete více než s jinými?

Většinou se u mě nejedná o zápas. Mám své postavy rád, těší mě dostávat je do humorných situací. Jen v povídce Betlémské světlo, která dala filmu název, to bylo obtížnější. Její hlavní postavou je Vojta, chlapec s Downovým syndromem. Musel jsem s ním zacházet opatrně. Ačkoli jsou jeho repliky někdy docela vtipné, neměl by být směšný, měli bychom ho mít rádi (podobnou zkušenost jsem měl už se závozníkem Otíkem ve filmu Vesničko má středisková). V  Betlémském světle si Vojtu s velkou chutí zahrál chlapec s tímto syndromem. Při filmování jsme ho všichni milovali. Zejména Jitka Čvančarová a Vladimír Javorský, kteří představují jeho rodiče. Doufám, že bude stejně sympatický i divákům. 

Distributor na film láká s poukazem na prvky magického realismu. Co přesně si pod tímto uměleckým pojmem představujete vy? Máte třeba rád romány Michaila Bulgakova nebo Gabriela Garcíi Marquéze?

Ano, vybral jste dva, kteří ten způsob psaní reprezentují. V  našem filmu se ta magičnost projevuje zejména ve snových sekvencích. Natáčelo se ve starých garážích proměněných v pohřební ústav. Spisovatel Šejnoha, kterého hraju, má na sobě jen hrubý rubáš a chodí po mastné dlažbě bos. Nebylo to příjemné, byl jsem rád, když jsme to pochmurné prostředí opustili, ale černému humoru se tam dařilo. Postavy pohřebních zřízenců si s chutí zahráli Miroslav Táborský a Jan Budař. 

Jste spokojen s tím, jak s vašimi povídkami syn Jan jakožto režisér i scenárista naložil?

Jsem. Jako scenárista dokázal husarský kousek: odvyprávět všechny tři povídky zároveň a propojit jejich postavy. Jako režisér vykouzlil ve spojení s geniálním kameramanem Vladimírem Smutným sugestivní atmosféru a záběry, na kterých si filmoví gurmáni pochutnají. Neskromně si dokonce myslím, že milostné setkání fotografa Mária a magistry Venduly 
(Vojta Kotek a Tereza Ramba) se zařadí mezi nejpůvabnější erotické sekvence českého filmu.

Jaký je váš vztah k Brnu? Málo se ví, že premiéra hry Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem se na podzim roku 1985 uskutečnila právě tady. Jak k tomu tehdy došlo?

Do Brna jezdím rád. Divadlo Járy Cimrmana tu hostuje dlouhá léta. Nejdřív nás pozvaly studentské kluby a pak jsme se natrvalo usadili v Divadle Bolka Polívky. Když ještě existoval krásný hotel U Jakuba, bydleli jsme zásadně tam, takže jsme to měli na jeviště doslova pár kroků. První představení nové komedie jsme vždycky odehráli před mimopražským publikem, protože bývalo spolehlivější a vděčnější než domácí. V  Brně takové publikum vždycky bylo a dosud je. 

Dlouhá řada hlášek z vašich filmů a her zlidověla. Zaznamenal jste někdy použití některé z nich v kontextu, který vám nepřipadal vhodný?

Nemám rád například výraz „eurohujer“. Uvědomuji si při tom, jak to musí být nepříjemné lidem, kteří toto příjmení nosí. Asi jsme si měli s  Ladislavem Smoljakem vymyslet pro postavu toho snaživce z filmu Marečku, podejte mi pero nějaké neexistující jméno. Také mi není milé, když si poslanec, jehož názory nesdílím, vypůjčí sousloví „sprostý podezřelý“ ze hry Vražda v salonním coupé. Naproti tomu jsem ocenil, když se kdysi při projevu republikána Sládka z davu ozvalo „Nejhorší ze všeho jsou trpaslíci!“.

Fotky: Fotokredit Tomáš Teglý, Biograf Jan Svěrák