Vypustit zvířata „prostě z klece“ je naivní

Podle jakého klíče vybíráte záchranné programy, jichž se jako Zoo Brno účastníte?

Petr Suvorov: Neexistuje žádný jasný klíč. Máme dva směry, ve kterých se realizujeme – na mezinárodní úrovni je naším cílem vybírat druhy celosvětově ohrožené, na celorepublikové úrovni potom zvláště chráněné druhy nebo druhy na Červeném seznamu ohrožených druhů.

Jaké máte na tyto programy odezvy od dětí jako nové generace potenciálních ochranářů?

Jana Galová: Děti na záchranné programy reagují velmi pozitivně. Zajímají je konkrétní příběhy, které mohou samy ovlivnit a přispět k jejich ochraně. V zoologické zahradě záchranné programy zmiňujeme prakticky při každé exkurzi i výukovém programu. O projektech více hovoříme u dvou výukových programů, a to „Zvířata v ohrožení“ a „Význam zoo“. U těchto programů žáci ve skupinkách čtou informace o projektech a skládají texty jednoduchého komiksu do pracovních listů, takže se musí sami zamyslet a u jejich tvoření se i pobaví. Vlastní aktivitou tak zjišťují informace, které je nejdříve překvapí (třeba že sysel i sýček je kriticky ohrožený druh, že mořským želvám hrozí vyhynutí…), a pak o informacích přemýšlejí a diskutují. Obecně se jim nejvíce líbí příběh záchrany jeřábů mandžuských.

Kupříkladu u syslů máte na webových stránkách poznámku, že byli donedávna vnímáni jako škůdci.

Petr Šrámek: Ano, sysel byl opravdu až do doby před několika desítkami let vnímám spíše jako škůdce polních plodin. Byl to druh běžný, který byl kvůli své početnosti a faktu, že mu chutná naše úroda, vnímaný hospodáři negativně. Obdobně jako jsou v dnešní době vnímáni hraboši na polích. To se ale relativně rychle změnilo a z druhu hojného se stal vlivem lidské činnosti druh ohrožený a výrazně ubývající. Došlo totiž ke změně způsobu hospodaření a obecně péče o krajinu, kdy byla drobnější (a tím i nutně různorodá v prostoru i čase) políčka jednotlivých vlastníků nahrazena jednodruhovými lány bez konce, které byly navíc intenzivně hnojeny. Proto se v současnosti podílíme na programu, který má za cíl posilovat zbývající syslí populace ve volné přírodě jedinci, kteří byli odchování v zázemí v lidské péči.

Ze školy si pamatuji, že největším predátorem zvířat je člověk – lovec. Dnešním hlavním problémem bude spíš jeho rozpínavost… budování cyklostezek, sídel a vůbec zásahy do krajiny.

Petr Suvorov: O tomhle by se dalo mluvit dlouhé hodiny - viz mj. odpověď na předchozí otázku. Samozřejmě, že rozvoj urbanizace a s ní související infrastruktury na úkor zmenšování nebo zániku přirozených biotopů je závažný problém. V Evropě jsme do určité míry daleko disciplinovanější a naše zákony jsou daleko přísnější než v mnohých rozvojových zemích, ale i tak máme stále co dohánět.

Je snazší pracovat se záchranným projektem pro domácí, nebo pro exotičtější zvířata? Myslím třeba stran zájmu veřejnosti.

Petr Suvorov: Tak samozřejmě že atraktivnější jsou exotická zvířata a zvláště ta, která jsou velká, barevná, nebezpečná atp. Na druhou stranu legislativně mnohdy snazší je pracovat na domácím projektu – znáte lokální podmínky, můžete se přímo dohodnout s úředníky na celém procesu a můžete také daleko pružněji reagovat na okamžité změny, protože cílové lokality jsou prostě blízko vás. Vzhledem k tomu, že Evropská unie funguje v něčem jako jednotný celek vůči zbytku světa, lze v ní věci zařídit o hodně rychleji, ale za jejími hranicemi už se to bohužel říct nedá.

Jak účinné je podporovat populaci v přirozených působištích zvířat?

Petr Suvorov: Účinnost je odvislá od nástrojů, které použijete. Základní chybou minulosti, která bohužel přetrvává dodnes, jsou různé reintrodukce (vysazení jakéhokoli zvířete či rostliny do místa původního výskytu, odkud vymizel nebo byl vyhuben; pozn. red.), při kterých nejsou známé parametry vhodnosti prostředí, kam se zvířata vypouštějí. Vypustit zvířata „prostě z klece“, pokud se v životě neměla možnost seznámit s prostředím a možnostmi, jak se ukrýt před predátory, je stejně naivní jako myslet si, že bažant, který v životě neviděl lišku, ji nebude považovat za chlupatého kamaráda.

Petr Šrámek: Obecně lze říct, že podpora zvířat v jejich přirozeném prostředí by měla být vždy jedním ze základních kamenů projektů ochrany. Přirozené prostředí je totiž ideálním místem, kde můžou populace zvířat prosperovat, a je proto klíčové je v něm dlouhodobě udržet. A to nejde, aniž bychom tyto oblasti chránili před potenciálně ničivými vlivy a měli pro ně nastavený dlouhodobý plán péče tak, aby nedošlo k narušení jejich funkce.

Je některý z programů opravdu úspěšný? Unikátní?

Petr Suvorov: Samozřejmě všechny (smích), protože všechny naše programy plní svůj účel a svou existencí přispívají k ochraně přírody a vzdělávání veřejnosti.

Můžou se vašich programů – třeba těch domácích – účastnit fyzicky i dobrovolníci z řad laické veřejnosti?

Petr Šrámek: Ano, přes spolupráci s našimi partnery. Například při sekání a dalších typech aktivní péče o krajinu spolupracujeme s Českým svazem ochránců přírody, který na podobné aktivity pravidelně zve dobrovolníky ochotné pomoci a je za každou ruku přiloženou k dílu vděčný.