Věci nebudou jiné, když se budu mračit

Jaká byla geneze vzniku Zpovědi farářky? Bylo od začátku jasné, že vás bude „zpovídat“ právě Tomáš Novotný?

Zpověď farářky vznikala déle a  o  dost bolest - něji než Deník farářky. Vydávala jsem se rela - tivně do hloubky témat, o  kterých se člověku neuvažuje vždycky snadno. Ale už ve chvíli, kdy vznikal Deník, jsem věděla, že tuhle osobní inventuru provést chci. Najít „zpovědníka pro farářku“ není snadné v  realitě ani ve světě li - teratury. Tomáš Novotný se mnou před časem vedl podcastový rozhovor a oba jsme měli pocit, že bychom chtěli v povídaní pokračovat. Nahráli jsme desítky, nebo spíš stovky hodin rozhovoru.

Také čtěte

Zpověď farářky dává nahlédnout do jejího křehkého nitra

Martina Viktorie Kopecká je farářkou Církve československé husitské, terapeutkou a jednou z...

V čem se práce na nové knize lišila od té, na jejímž základě vznikl Deník farářky?

Deník farářky mapuje tři roky mého života, některé záznamy píšu s lehkostí, usmívám se nad některými momenty služby. Zpověď farářky přináší osm témat – od tance až po modlitbu, křehkost, naději nebo život s tajemstvím. Každá kapitola se skládá z úvahy a rozhovoru. Původně jsem chtěla vést rozhovor nad textem, ale později jsem zjistila, že teprve dialog mi přinese možnost se opravdu zahloubat, hledat pravdu tam, kde chce člověk „nějak působit na okolí“. Nejsou to snadná zjištění, ale zpětně vidím, jak moc důležitý proces pátrání po opravdovosti to byl.

Jak dlouho dopředu jste věděla, že prostřednictvím Zpovědi farářky proděláte coming out?

Bylo to tak trochu ode zdi ke zdi. Od naprostého přesvědčení, že tam coming out nutně musí být, až do chvíle totálního vyděšení a paralýzy, kdy jsem nechápala, jak bych mohla něco takového veřejně říct. Tohle uvědomění strachu bylo nakonec zdrojem síly, který mi pomohl překonat váhání. Pokud se bojím já, potom možná podobné pocity zažívají i  ostatní. Nemám touhu v knize odhalovat něco šokujícího, přála bych si, aby vznikl prostor pro diskusi o tom, jak vytvářet v církvi bezpečné a přijímající prostředí pro každého.

Ulevilo se vám tak, jak jste očekávala? Krátce po uvedení knihy jste přiznala, že reakce na vaše přiznání mohou být pozitivní i negativní. Dokážete říct, které nakonec převážily?

Bylo to náročné, přišla obrovská vlna podpory, ale také mnohé zprávy, ze kterých mě mra - zilo. Od zcela neznámých lidí, kteří mě prav - děpodobně nikdy neviděli, nikdy jsme spolu nemluvili. Ale úlevné to teď zpětně viděno je. Potřebovala bych se trochu zotavit ze všeho toho zájmu. Samozřejmě se to dalo čekat, ale připravit se na to dost dobře nedá. Dodneška chodí zejména povzbudivé zprávy od těch, kteří si knihu přečetli.

Ovlivní přiznaný vztah vaše působení coby duchovní? Jak z pohledu vašich „nadřízených“, tak běžných věřících.

Nejsem jinou farářkou, než jsem byla před - tím. Upřímně mě překvapilo, jaké podpory a povzbuzení se mi dostalo. Ale nejde o žádné závody nebo zápas, jsem ve službě, vnímám s  pokorou, že nejde jen o  mě a  moje osobní štěstí. Nikdy bych nechtěla udělat nic, co by poškodilo církev. V některých ohledech je dů - ležité zjistit, co se stane, když člověk řekne pravdu.

Dokážete laikům vysvětlit, v čem se Církev československá husitská v pohledu na stejnopohlavní páry liší od jiných křesťanských církví?

Myslím, že se církve bez rozdílu snaží o  porozumění člověku. Nemám ráda škatulkování lidí ani církví. V některých je možná diskuse o trochu dál, ale to, co vnímám jako podstatné, je přijetí, na úrovni duchovních i laiků. A o to se ve společenstvích, kde působím, snažím. Naše církev se tématu věnuje od roku 2006 a dialog nadále probíhá. V  jiných církvích už je třeba odsouhlaseno požehnání párům stejného pohlaví. Církve se vyvíjejí, já věřím, že dobrým směrem.

V médiích je těžké vás spatřit jinak než s úsměvem na tváři. Jsou pro vás věčně dobrá nálada a pozitivní přístup k životu zcela přirozené, nebo se občas jedná o způsob sebeobrany?

Nejsem velký extravert, každé veřejné vystoupení je pro mě spojeno se stresem, který je někdy svazující. Je to pro mě vlastně velký úkol, stávat se tím, kým doopravdy jsem. Ale jinak mě úsměv provází po většinu času mojí existence, věci nebudou jiné, když se budu na svět mračit.

Rozhodně patříte k nejznámějším duchovním u nás. Má to i své nevýhody? Určitý rozruch provázel i vaše úspěšné vystoupení ve StarDance. Kde leží hranice, za kterou už by farářky a faráři neměli ve snaze přiblížit se obyčejným lidem zajít?

Pomyslnou hranici – o  čem psát a  o  čem už nepsat, jsem hledala při promýšlení Deníku farářky a upřímně, nenašla jsem ji. A tak jsem prostě psala dál. Víc a víc si uvědomuji, že „práci“ mám spíš mimo zdi kostela. Ano, tam jsem ve službě, lidé chodí na bohoslužby, k rozhovorům, v tichu oslovují Boha, ale i ti, kteří by nikdy do kostela nepřišli, často stojí o  oporu, o  doprovázení. Ve světě tance jsem našla mnoho duchovna, až mě to překvapilo. Změnilo mě to, víc si dokážu hrát a nebrat se tolik vážně.

Blíží se Vánoce. Hodně se mluví o jejich duchovní vyprázdněnosti, kdy se do popředí dostávají především světské statky, v obchodech se tvoří fronty nervózních zákazníků. Jak se na tento rozměr svátků připomínajících narození Ježíše Krista díváte?

Tenhle rozměr je dílem nás lidí, nedá se asi úplně odstranit, ale můžeme mu dát nějaké limity. Abychom tak získali víc prostoru na prožití Vánoc, o jaké doopravdy stojíme. A možná není jednoduché na to přijít, jak si sváteční dny a náladu představujeme, co potřebujeme a co je zcela nadbytečné. Může být užitečné vnímat sebe samé jako hostitele zcela zvláštní návštěvy – Ježíše, který přijde na náš svět jako miminko. Tomu je dost jedno, zda je všude okolo samé zlato, ale rozhodně mu není jedno, v jaké atmosféře a náladě se to děje.

Už víte, jak, kde a s kým letošní Vánoce strávíte?

Letos je nejkratší možný advent. Čtvrtá adventní neděle vychází na 24. prosince. Takže mě čeká bezmála služební maraton. Bohoslužby v deset hodin, pak půlnoční, ze které se obvykle nevrátím dřív než ve dvě v noci, druhý den, na Hod boží opět ranní bohoslužby a  tak dál až k Novému roku. Setkání s rodinou si užiji v mezičase, bez výčitek, moji rodiče sloužili celý život na záchrance, takže vědí, že služba na kalendář nekouká.

Mohli bychom vás na závěr požádat o krátké novoroční přání našim čtenářům?

Milí čtenáři, přeji Vám lásku Boží i  lidskou. Ať se Vás dotkne požehnání, rozehřeje to, co bylo smutné, a  naplní Váš život vědomím, že čas, který tady na zemi dostáváme, je vzácný. Kéž ho prožijete nejlépe, jak to jen jde.