Srovnávat film s divadlem nejde

V prosinci oslavíte 70. narozeniny, k čemuž vám celá redakce našeho časopisu gratuluje. Cítíte se výrazně jinak, než když jste slavil šedesátiny?

Děkuji za přání. Mám problém s koleny, artrózu. Takže v šedesáti se mně chodilo lépe ze schodů. Ale že bych byl více zadýchaný nebo že bych si už nic nepamatoval, tak to zase ne. 

Chystáte nějakou veřejnou akci, na které narozeniny oslavíte?

Abych řekl pravdu, nejradši bych se zakopal pod zem a prostě neslavil nic, i když myslím, že okolnosti mě k tomu donutí. Ale programově nic nechystám. 

Dokážete určit, kdy jste se cítil v životě nejlépe?

Tak takových okamžiků bylo několik. Když jsem odmaturoval, když jsem se dostal na JAMU, když jsem poté nastoupil do svého prvního angažmá, což bylo tenkrát Divadlo pracujících, dnešní Městské divadlo Zlín. A potom jsem se oženil, to bylo taky hezký. Ale opravdu nejhezčí pocit byl, když se nám narodila dcera Zuzana. To jsem táhl Brnem aspoň týden. 

Na nedostatek pracovních příležitostí si nadále nemůžete stěžovat. Hrajete divadlo, moderujete rozhlasové relace, dabujete… Dá se říct, která z těch činností vám zabírá nejvíce času?

Nejvíc času mi zabírá divadlo, protože divadlo miluju. Ono to možná bude znít nadneseně, ale život bez divadla si nedovedu představit. Samozřejmě, jednou to skončí a řeknou mi: „Hele Zdendo, už tě nepotřebujeme.“ A já půjdu a nebudu se zlobit. Přece jen mi bude těch sedmdesát.

Příští rok tomu zároveň bude 30 let, co jste přešel do Městského divadla Brno. Vyvíjí se nějak soubor postav, jež tady ztvárňujete?

Samozřejmě, těžko dnes můžu hrát Romea nebo Hamleta, na to už jsem příliš stár. Mnoho lidí mě koneckonců podezírá, že si barvím vlasy. To ale není pravda. Když jsem hrál profesora ve Strýčkovi Váňovi, museli mi je naopak uměle zešedivět. Ale abych se vrátil k vaší otázce, tak je pochopitelné, že postupem let už těch rolí nemám tolik – a tak to má být, je to normální vývoj. Objem práce je ovšem stále dostatečný, především díky tomu, že máme v MdB dvě scény.

Pamatujete si, kteří kolegové vás při vašem nástupu nejvíce ovlivnili?

Měl jsem moc rád Jiřího Tomka. To byl úžasný herec. Potom Karel Janský, hodně jsme se spolu potkávali v dabingu. Měl nádherný hlas a skvělý byl i jako zpěvák. Když jsem se dozvěděl, že spolu budeme sdílet šatnu, srdce mi poskočilo radostí. A samozřejmě jsem se velmi dobře znal s Erikem Pardusem, byli jsme velcí kamarádi. Je to už deset let, co zemřel, a stále jsem se s tím nesmířil. Jmenovat bych měl také Stanislava Zindulku. Když jsem nastoupil do Městského divadla, Standa už tam nebyl, ale právě on může za to, že jsem se stal hercem. Připravoval mě na JAMU. Těšil jsem se, že se jednou potkáme na jeviště, ale bohužel to nevyšlo. A zapomenout nesmím ani na Jiřího Duška, který mě učil na akademii.

Obrátíme-li pozornost do současnosti, hrajete například v nové muzikálové adaptaci slavného filmu Pretty Woman. Máte komedii s Julií Roberts a Richardem Gerem rád? 

Viděl jsem jej jen jednou a beru to spíš jako takovou pohádku o Popelce. Ti dva to ovšem hrají výborně. Stejně jako my, kteří to navíc neméně výborně zpíváme (smích). Ale srovnávat film s divadlem nejde, pracují s různými výrazovými prostředky. 

Které filmové žánry vás obecně nejvíc baví?

Pohádky a westerny. A potom ty, kde hraje akčního hrdinu Sylvester Stallone. Toho prostě miluju, ať si každý říká, co chce. Biják s ním si nikdy nenechám ujít.

Když se vy sám jako velezkušený dabér díváte na filmy, dáváte přednost dabingu, nebo původnímu znění s titulky?

Originální znění s titulky mi vyhovuje pouze v kině. Třeba u bondovek, byť je pravda, že kolega Jiří Dvořák nadaboval Daniela Craiga úchvatně. V televizi mám raději dabing.

První vlnu pandemie covidu-19 jste uváděl rozhlasový pořad Na klidné vlně, určený především starší generaci posluchačů. Jaké jste od nich zaznamenával ohlasy?

Lidi mi psali tak hezké maily, že jsem si to kolikrát ani nezasloužil. Ale kolega Jiří Krampol říká, že když se člověk nepochválí sám, nikdo to za něj neudělá. Takže dovolte, abych se pochválil. Poslechovost byla obrovská. Když se lidé nemohli stýkat, pro mnoho z nich to byla jediná komunikace. Seděli u rozhlasových přijímačů, a když jim třeba vnučka nechala něco zahrát, bylo to pro ně takové pohlazení. Mimochodem i já jsem to vysílal ze svého obýváku, dnes už to technika umožňuje.

Navštěvujete ještě někdy rodnou Kroměříž?

Ano. Začátkem října tam třeba pojedeme hrát s mým kolegou Jirkou Kokmotosem, protože na základě mého rozhlasového pořadu Srdcovky Zdeňka Junáka vznikly Srdcovky na cestách. Jinak jezdím třeba do Chropyně nebo do Kyselovic, tam mám bratrance. Kroměříž je každopádně nádherná.

Závěrečnou otázku věnujme vašemu osudovému Brnu. Kdybyste jím měl provést člověka, který sem zavítal vůbec poprvé, která tři místa byste zaručeně nevynechal?

Vezmu to zeširoka. Snad to nevyzní tak, že jsem opilec, ale miluju restaurace, hospůdky, hospody, nálevny, vinotéky. A taky místa, kde je větší koncentrace lidí, parky nebo nádraží. Takže kdyby přijel někdo zvenku, určitě bych mu ukázal Petrov. Pak bych ho vzal na Prýgl, tam bychom si sedli. Třeba na Rakovec nebo na hráz. Nebo bychom se projeli parníkem až k hradu Veveří. Nevynechal bych ani vinotéky Františka Rezka nebo Tomáše Vicana. Možná bych ho měl vzít do divadla, ale proč? Tam by si našel cestu sám.