Ať si každý dělá, co uzná za vhodné
Nedávno vydala nové album Láskověty, hraje ve filmech i na divadle, dabuje, stará se o své syny. Lucie Vondráčková toho stíhá skutečně mnoho. Dotknout se v rámci jednoho rozhovoru všech témat, která se nabízejí, prakticky není možné. Zaměřili jsme se tedy na ta méně tradiční.
Nejednou jste si posteskla nad tím, že zatímco bulvár rád probírá vaše soukromí, vy byste se chtěla bavit o své práci. Kdybyste narazila na člověka, který o vás vůbec nic neví, jak byste se mu po profesní stránce popsala?
To je pěkná otázka. Nemělo by smysl mu něco říkat. Poslala bych mu link na film, něco z iTunes, ať si udělá obrázek sám (smích). Slova nic neznamenají, práce a výsledky ano.
Doktorkou filozofie jste se stala i díky disertační práci o československých filmových pohádkách. Na co konkrétně jste se zaměřila?
Doktorkou jsem díky pětiletému presenčnímu studiu, ta práce už byla jen třešinkou na dortu. Celých těch pět let byla jedna velká jízda plná zkoušek, přednášek, knih, informací a neskutečných kunsthistorických výletů.
Je zvykem, že Češi rádi žehrají na kvalitu nových českých pohádek a vyzdvihují osvědčené „klasiky“. Máte to taky tak?
Ani ne. Myslím, že už vzniklo i dost pěkných novinek, ale přiznám se, že to teď moc nesleduji. Kluci koukají na jiné věci a já v tom jedu s nimi. Řekla bych, že novodobé pohádky už plní spíš nostalgickou funkci. Je to jako výprava za pokladem, ke kterému se každý rok snaží tvůrci přiblížit...
Opakovaně spolupracujete s česko-německou režisérkou Terezou Hirsch, za jakých okolností jste se poznaly?
Propojil nás kamarád ještě v době, kdy Terka žila v L. A. a já v Montrealu. Řekla bych, že je to takové vzácně osudové propojení. Na place si rozumíme i beze slov a obě nás baví příběhy silných ženských charakterů.
Příští rok by měl mít premiéru její první celovečerní film Partie, s vámi v hlavní roli. Můžete o tomto projektu prozradit víc?
Ještě asi ne. Až bude premiéra aktuální, ráda si o něm popovídám. Zatím stále sbírá ocenění náš první film Beyond Her Lens i náš společný klip Milování.
Když si sama chcete pustit nějaký nový film, podle čeho se rozhodujete, kterému dáte šanci? Jsou pro vás směrodatná třeba ocenění z prestižních festivalů?
Chodím často do divadel i do kina. Zajímají mě nové české filmy a mám vždycky radost, když se někomu, od koho by to nikdo nečekal, podaří něco výjimečného. Když nás všechny překvapí.
Jaký je váš názor na českou filmovou, hudební nebo třeba divadelní kritiku?
Je tu od toho, aby měla názor. Pokud zná historii a souvislosti, ráda si ji přečtu. Pokud o člověku nic neví, a přesto se vyjadřuje, nepovažuji ji za dostatečně fundovanou.
Mají umělci komentovat společensko-politické dění?
Pokud se jim do toho chce, ať to dělají. Nikdo ale nemá právo vám říkat, co dělat, kudy jít, co si myslet, čemu věřit. Ať si každý dělá, co uzná za vhodné, a hlavně ať neubližuje.
Na svém posledním albu Láskověty spolupracujete jak s mladíky typu Raega nebo Grenuye, tak s Michalem Davidem, který letos oslavil 62. narozeniny. Snažíte se dosáhnout symbiózy mezi řekněme dravostí a zkušeností?
(smích) Spíš mezi tradicí a inovací. Ale jdu hlavně po pocitu. Co zasáhne do srdce mě, to se snad dotkne i jiných. Hvězdy, Dotyk lásky, Tak nebuď překvapená... Samé srdcovky.
Existuje téma, na jehož hudební zpracování byste si minimálně prozatím netroufla?
To mě nikdy nenapadlo. Já si psychologické věci vždy řešila na divadelním jevišti, hudba je pro mě energetický ventil. Aby se z těch psychohloubek člověk nezbláznil (smích). Ale symbióza existuje, a to ve vážné muzice.
Když jste jako nezletilá dívka hrála ve hře Saténový střevíček na prknech Národního divadla, partnerkou vám byla nedávno zesnulá Libuše Šafránková.
Hrála jsem tam její dceru. Pak jsme se ještě s ní a s panem Abrhámem potkali v nových dílech Nemocnice na kraji města a v pohádce O víle Arnoštce mi zase pan Abrhám hrál tatínka. Moc jsem si jich obou vážila a měla je ráda. Byli laskaví a trpěliví. Je mi moc líto, že už tu s námi nejsou. Libuška pro mě vždycky byla vzorem ctnosti a její muž měl v sobě takovou nenápadnou noblesu.
Máte nějaký dosud nesplněný profesní sen?
Ono se všechno postupně plní... Nikam nespěchám. Vracím se k činohře, sázím stromy a starám se o děti. Je nám fajn (smích).
(* 1980) se narodila v hlavním městě. Před kamerou se poprvé objevila v devíti letech, ve třinácti vydala své první hudební album Marmeláda. Zatím poslední Láskověty spatřily světlo světa loni. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se stala doktorkou filozofie.
