Přílišná korektnost v literatuře, nebo již cenzura?
Zdá se, že se tento „trend“ prozatím výrazněji promítl pouze do děl zahraničních autorů, ovšem to obavy ze zásahů do textu známých a klasických románů nezmenšuje. Naopak. Vyvstávají totiž otázky, nakolik jsou zásahy do cizích děl v jistých případech nutné. Ať již pod rouškou „aktualizace“ textu modernímu čtenáři, nebo skryté za fetišem korektnosti.
Není se tedy čemu divit, že změny některých užitých výrazů či celých pasáží, často již bez vědomí samotných autorů vyvolaly u veřejnosti značný rozruch. Zvláště v knihách pro děti. Ovšem kde není žalobce, není ani soudce. Proto, o kolika případech podobných editací nakonec vlastně víme? Nezřídka totiž vycházejí reprinty starších titulů, v nichž se tu a tam vyskytne, oproti původnímu textu, změna, aniž by si toho kdokoli všiml. Sám jsem v Albatrosem nově vydané knize Jaroslava Foglara Boj o první místo hledal pro mne ikonickou větu, kdy hlavnímu hrdinovi připadá, že „běží strašně kostrbatě a musí každou chvíli upadnout“. No, není tam. Přitom dokonale vystihuje pocity dospívajícího chlapce při vypětí z boje o vítězství v jeho prvním závodě. Byla snad nadbytečná?
Nad veřejnou polemikou, při níž si publicisté nezřídka protiřečí a co jednomu připadne ještě v pořádku, tím je druhý pohoršen, však většinově vítězí argumenty těch, kteří předjímají, jaké formulace by se čtenářů mohly dotknout, a následně vyvíjí tlak na nakladatele s žádostí o korekci.
Kdo nám přitom zaručí, že u takto toliko „nevinných“ změn zůstane? Že tato až přehnaná literární korektnost postupně nepřeroste v neřízenou cenzuru? A to nepopírám, že odpovědnost autorů v literatuře občas/často pokulhává, protože například v českých knihách zůstávají vulgarismy rovnou bez povšimnutí. Dokonce i v knihách pro děti!
Jsou to však nakladatelé, kteří ustupují námitkám slůvka „korektní“ a dávají tím prostor pro jeho přehnanou obhajobu. V knize Roalda Dahla Karlík a továrna na čokoládu došlo například k nahrazení slova „tlustý“ slovem „silný“. Při tom, o tom, že jde o významově dost rozdílný výraz, snad není zapotřebí obsáhle diskutovat. Z Babičky drsňačky Davida Walliamse, který ve svých knihách často a rád přehání, nakladatel mimo jiné vypustil údajně „citlivou“ zmínku o svahilštině. Autorovo cílené mlčení je v tomto smyslu snad všeříkající.
Na druhé straně se při aktuální polemice o pasáži z románu Žít a nechat zemřít, která popisuje, že James Bond slyší, jak publikum harlemského strip baru „funí a chrochtá jako prasata u koryta“, upozaďuje, že změnu už v polovině šedesátých let minulého století autorizoval sám Ian Fleming. Nejde tedy o nijak novou záležitost, byť se současní kritici změn tváří opačně. Dokonce dnes všeobecně hanlivě vnímané slůvko „negr“, pocházející z latiny (niger = černý), bylo z bondovek také vyjmuto, přestože se jednalo o běžný dobový slangový výraz, užívaný i Markem Twainem v literatuře pro děti. Tehdy byl přitom jako rasistický vnímán dnes relativně neutrální výraz pro černochy – černý. Otázkou proto zůstává, kde je hranice mezi korektností a přepisováním dějin literatury. Anebo, kdo má právo do literatury takto nekontrolovatelně zasahovat? Nezbývá než doufat, že se situace okolo editace (ne)vhodných výrazů v knihách nezvrhne docela a nakladatelé budou zachovávat a ctít autorství původních textů. Původní formulace totiž mimo jiné dokreslují dobu vzniku díla i samotný děj knihy, což je i názor redakce KULTu*
