O Brněnských pověstech naruby

 Příběhy z knihy Strašidelné Brno vlastně ani pověstmi nejsou, ačkoli se tak možná na první pohled tvářit chtějí. Už první z nich, jak jinak než o brněnském orloji, mě o tom dokonale přesvědčil. Sžíravě ironické vyprávění totiž vyznívá v konečném důsledku až dětinsky. Jako ostatně celá kniha.

Také čtěte

Intimní zpověď Báry Basikové

Příchod koronaviru naboural dosavadní život nejednoho člověka. I zpěvačka Bára Basiková musela...

Jestliže totiž autor píše o současných radních na vážno jako o moudrých, pak v kontextu dalších slov je to víc než cokoli jiného spíš černý humor. Zvláště, pokud víme, jak to s oním falickým časostrojem bylo a je v reálu. Zvlášť, pokud autor zmiňuje, že podle primátora nebylo primárně účelem, aby orloj ukazoval čas. Vzdor tomu, že mělo jít původně o hodiny. Ovšem s nápadem, co se stane, pokud budete mít kuličku z orloje třicet let v kapse, dotahuje pan Goldflam celou bizarnost vlastně k dokonalosti. Ale pochopí to i děti?

Prostě, „vytvářet“ pověsti z něčeho, co je vesměs aktuální záležitostí, to už chce kuráž! A v případě celého souboru navíc na ostří nože… Něco jako když chcete děti uspat a jako naschvál nemáte po ruce žádnou knížku. Možná ani tuhle. V konečném důsledku proto můžeme jen spekulovat, proč vlastně Strašidelné Brno vzniklo. Zda pro pobavení, nebo jako upřímná snaha autora napsat něco opravdu netradičního.

Něco jako tyhle časově matené příběhy, snad z nedaleké budoucnosti či přítomnosti až minulosti, které jsou však vesměs ze současnosti. Zkrátka, jako čtenář jsem chvílemi opravdu přemýšlel, zda to autor myslí vážně.

Spíš to na mě působí dojem, jako by si autor, sám vlastně tak trochu i brněnský patriot, chtěl mezi jinými a do jisté míry vyřídit účty s tím, co Brňany léta tížilo a tíží a nedokážou s tím, vzdor oněm moudrým radním, účinně hnout. Například s otázkou přesunu hlavního nádraží.

Také čtěte

Cesta správného chlapce

Strhující vyprávění o Mirku Trojanovi a jeho cestě ke skautingu v knize Jaroslava Foglara.

Nedá mi to také nezmínit, vpravdě parodický příběh o Drákulovi Arnoštovi z Masarykovy, později Jiráskovy a dnes opět Masarykovy čtvrti, „kde většinou bydleli lépe situovaní občané“. V něm se překvapivě dozvíme, že (v pravdě kultovní): „kniha Brama Stokera o hraběti Drákulovi dosáhla jednu dobu velké obliby“.

Vyšší level dávají knize už jen obrázky autorovy manželky Petry Goldflamové-Štětinové, toliko kostýmní výtvarnice, scénografky, loutkářky a ilustrátorky. Nemusíme nad nimi jednoduše přemýšlet, co představují a zda se na nich odehrává to, co se podle textu odehrávat má. Jsou prostě tajuplně líbivé a vyprávění zajímavě dokreslují.