Nestárnoucí Pyšná princezna
Mnohé to možná překvapí, ale tahle stálice vánočních svátků letos v září v tichosti oslavila již sedmdesáté výročí své premiéry. A víte, že ten kouzelný příběh o lásce, napravené pýše, ale i nadšení z práce měl mezi hlavními aktéry dokonce i svůj reálný dopad? Ale popořádku.
Legendární pohádka vznikla počátkem padesátých let. Tedy v době utužování socialismu v Československu, všudypřítomné komunistické agitace a nadšeného budování světlých zítřků dělnickou třídou v lidově demokratickém zřízení. To nebránilo vytvořit na první pohled apolitickou, poetickou pohádku o mladém, krásném a spravedlivém králi, jehož poddaní se upřímně radují z každodenní dřiny, a ještě si k tomu mohou i zazpívat. Ostatně, i jiné pozoruhodné české filmové snímky vznikaly za poměrně nezvyklých okolností. Například za okupace.
Právě tehdy totiž byly natočeny komedie jako Eva tropí hlouposti nebo kultovní „snový“ Kristián. Oba z roku 1939, z dílny Martina Friče a s Oldřichem Novým a Natašou Golovou v hlavních úlohách. Jako únik z nastalé nacistické tragické reality vznikl také „ultra“ poetický snímek Babička Františka Čápa z roku 1940. Výpravný film s legendární Terezií Brzkovou v hlavní úloze byl natočen podle adaptace stejnojmenné proslulé novely národní buditelky z 19. století, Boženy Němcové.
Stejné spisovatelky, která byla autorkou předlohy i k Pyšné princezně. Historicky nejnavštěvovanější český film (v kinech jej zhlédlo více než jedenáct milionů diváků) vznikl podle asi desetistránkové pohádky Potrestaná pýcha. Příběhu, který poprvé vyšel v souboru Národní báchorky a pověsti jako výsledek folkloristické sběratelské činnosti této vlastenky už v roce 1847. A filmaři si tento politicky neutrální námět vybrali ke zpracování pro první poválečnou celovečerní filmovou pohádku. S úspěchem. O výjimečnosti Pyšné princezny, jež se natáčela v Čechách na velmi atraktivních lokacích, svědčí mimo jiné i fakt, že je prakticky dodnes předmětem debat například její barevnost. Tečku za tímto zažitým omylem se přitom už někdy v devadesátých letech minulého století pokusil udělat filmový historik Karel Čáslavský. Tehdy v jednom z vydání populárního soutěžního pořadu Videostop s vážnou tváří potvrdil, že Pyšná princezna je opravdu jen černobílá.
Za tímto „nedostatkem“ stála především přílišná vzácnost barevného filmu-negativu v poválečných letech, a tím i jeho vysoká cena. Přednost proto tehdy dostaly ideologicky významnější snímky. Co na tom, že se na ně dnes již téměř zapomnělo. Ovšem i pak byl barevný materiál takříkajíc výrazně na příděl a k jeho širšímu použití se začalo přistupovat až v sedmdesátých letech 20. století.
No, i přes Čáslavského snahu se Michal Bregant, ředitel Národního filmového archivu, ještě v roce 2014 zmínil, že se na NFA po každé repríze Pyšné princezny obracejí diváci s dotazem, proč byla opět(!) odvysílána černobíle, přestože s určitostí vědí, že existuje i barevná. Celá věc proto slouží jako učebnicová ukázka nespolehlivosti lidské paměti. V okamžiku, kdy je drtivá většina českých poválečných celovečerních pohádek barevná, už nikoho nenapadne, že by jedna z těch nejhezčích a nejvýpravnějších mohla být opravdu jen černobílá.
Režisérem Pyšné princezny byl talentovaný, tehdy čtyřicetiletý Bořivoj Zeman, jenž stojí i za takovým diváckým hitem, jako je dodnes oblíbená dvoudílná „Andělovská“ agitka z let 1952 a 1955, s velmi populárním Jaroslavem Marvanem v hlavní roli. Přesto napříč generacemi proslul nejvíce právě pohádkami.
Například už dva roky po Pyšné princezně natočil, tentokrát již opravdu barevnou, jedinečnou hereckou symfonii Jana Wericha a Vlasty Buriana ve filmu Byl jednou jeden král. Opět na motivy předlohy Boženy Němcové, tentokrát podle pohádky Sůl nad zlato. Tehdy se přitom tito komikové-titáni sešli v jednom filmu vůbec poprvé, ale bohužel i naposledy. V Burianově filmografii šlo navíc o jediný barevný snímek.
Na sklonku 60. let natočil Bořivoj Zeman také pohádkový muzikál Šíleně smutná princezna, na kterou více méně zdařile navázal ještě v roce 1977 svým vůbec posledním snímkem, pohádkou Honza málem králem.
U filmu přitom začínal v roce 1941, v podstatě jako scenárista samouk. Původním povoláním úředník na sebe ovšem záhy výrazně upozornil režií hrané části jedenáctiminutového filmu Vánoční sen z roku 1945, oceněném na Filmovém festivalu v Cannes. Na tomto snímku s ním spolupracoval i génius trikového filmu Karel Zeman (společně napsali také scénář), pro kterého se jednalo dokonce o debut. Ironií je, že Pyšná princezna, ona půvabná pohádka, kde dobro zvítězí nad zlem, vznikala v dost ponuré dobové realitě. V roce 1952 totiž v Československu vrcholilo tzv. „hledání vnitřního nepřítele“, a to nechvalně proslulým politickým monstrprocesem, jehož obětí byl mimo jiné i někdejší generální tajemník Komunistické strany Československa, Rudolf Slánský. Zmanipulovaný soud tehdy vynesl neuvěřitelných jedenáct rozsudků smrti, které dokonce podporovalo tisíce petic občanů z celého Československa. V zemi také panovala tvrdá cenzura, s čímž se museli vyrovnat i tvůrci Pyšné princezny.
Vedle letos jubilující Aleny Vránové coby princezny Krasomily byl představitelem hlavní mužské role krále Miroslava Vladimír Ráž. V té době sice ještě nepříliš známý filmový herec však typově platil za lyrického milovníka. Nejen dík svému příjemnému vzhledu, ale i pro velmi podmanivý hlas a kultivovaný projev. Přesto, nebo možná právě proto, se mu podařilo nad míru přesvědčivě ztvárnit sice mladého, ale již vyrovnaného panovníka, kterému se vlídností a uvážlivým přístupem podaří změnit vzdorovitost jeho vyvolené na přívětivost a později i na lásku.
Z obou mladých herců pak tato pohádka učinila hvězdy první velikosti. A nejen to! Během natáčení se z nich stal pár i skutečný, přestože oba měli již tehdy životní partnery. I když, podle dostupných informací, nebyly jejich stávající svazky úplně idylické.
Tehdy sotva dvacetiletá Alena Vránová byla provdána za v té době prorežimního básníka a přesvědčeného stalinistu Pavla Kohouta (Vránovou si měl dokonce brát na vlastní přání v den Stalinových narozenin). Rozvod představitele tzv. budovatelské poezie se tak díky jeho angažovanosti stal svého času skandálem.
Ani rozchod Vladimíra Ráže neproběhl úplně bez komplikací. Jeho tehdejší žena, letos rovněž jubilující herečka Alexandra Myšková, prý sice tušila, že se o pohledného Vladimíra během manželství bude muset „dělit“, ale i tak ji jejich rozchod pochopitelně zaskočil. Bohužel, zájem žen o Rážovu osobu se takříkajíc podepsal i na novém, „pohádkovém“ manželství s Vránovou, které nakonec také skončilo rozvodem.
Ale abychom celý příběh jedné z nejkrásnějších pohádek neuzavírali jako cosi bulvárního a negativně, sluší se dodat to podstatné. Pyšná princezna přežila oněch sedmdesát let v našem povědomí ve zdraví, kdy se na její vánoční reprízu zase a znova těšíme jako už celé generace diváků před námi. Tedy, nejen dětí, ale i dospělých, kteří si ji pamatují právě ze svého dětství.
