Někteří čtenáři ode mě takovou knihu nečekali

Začneme zlehka. Co nebo kdo vás přivedl ke psaní?

Docela určitě to byla moje láska ke knihám, touha popsat okolní svět a vyprávět příběhy. To jsem v sobě měla od dětství.

Vaše kniha Hana se stala bestsellerem a od roku 2019 můžeme její divadelní adaptaci vidět v Národním divadle Brno. Očekávala jste, že by kniha mohla dosáhnout takového úspěchu?

Snažím se psát nejlépe, jak dovedu, a v průběhu psaní nepřemýšlím nad tím, jak čtenáři knihu přijmou. Stejně tomu bylo i u Hany. Napsala jsem knihu o tyfové epidemii – tedy o události, která mě v historii mého rodného města zaujala – a o těžkém sžívání dvou žen, které si vlivem událostí „zbyly“ a musely se spolu naučit žít. Mohla jsem jen doufat, že téma zaujme i čtenáře. To, že se tak stalo, mě samozřejmě těší, ale přiznávám, že mě to i překvapilo.

Považujete za svůj největší dosavadní profesní úspěch právě Hanu?

Snažím se, aby moje knihy byly tematicky odlišné, a tak jako každý, i já se snažím zlepšovat. Nemám mezi svými knihami favorita, všechny jsem psala se zaujetím a vložila jsem do nich to, co jsem chtěla.

Vaše tvorba je velmi rozmanitá, od pohádek po náročná témata. Co vás naplňuje nejvíce?

Pohádkové příběhy jsou radostnou odbočkou, odpočinkem od tíživých témat mých knih. Ráda se alespoň v pohádkových příbězích vracím do krajiny dětství, do světa, kdy se svět zdál nekonečný a plný možností. A jsem moc ráda, že mě na mé cestě coby ilustrátorka provází Galina Miklínová. Je štěstí mít spolupracovnici, která mé knihy svými ilustracemi dotvoří a rozradostní.

Nedávno vám vyšel román Listopád. Čím se inspirujete, když vybíráte období a prostor, kam zasadíte děj knih?

Píšu o věcech, které mě zajímají. Někdy do popředí vystupují dějinné události, jindy mezilidské vztahy. Ideálně se oba proudy prolínají. V Listopádu se do popředí dostávají alternativní minulost a přítomnost. Kniha je o tom, co kdyby… Co kdyby se události listopadu 1989 vyvinuly jinak, než se vyvinuly? Co kdyby byla sametová revoluce poražena, moci se ve východních státech ujaly armády a my bychom byli nuceni dál žít v totalitě?

Proč jste si zvolila právě období pádu železné opony?

Myslím, že každého z nás občas napadne, jak by náš život vypadal, kdybychom byli nadále nuceni žít v totalitě. Takže listopad 1989 byl logicky bodem, kterým jsem svou knihu začala. Je to moje odpověď lidem, kterým se po době před listopadem stýská, i těm, kteří si tu dobu idealizují nebo si ji neumějí představit.

Jak byl Listopád přijat kritiky? Jste spokojená s ohlasy na něj?

Recenze na svou knihu nevyhledávám, i když se jim samozřejmě nelze úplně vyhnout. Z toho, co jsem zaznamenala, jsou ohlasy příznivé. Někteří mí čtenáři jsou tématem překvapeni, takovou knihu ode mě nečekali, ale asi se budou muset smířit s tím, že vždycky budu psát o tom, co mě zajímá, a ne o tom, co se ode mě očekává. Kladných ohlasů je ale naprostá většina a to mě samo sebou velice těší.

Můžete prozradit něco ze svých plánů do budoucna, respektive kam směrujete svoji tvorbu?

O tom bych mluvila jen nerada. Zatím dodělávám věci, na které jsem neměla čas při psaní Listopádu, přemýšlím nad dalším textem a čtu si knihy k tématu, které mám v hlavě.

Zabýváte se rovněž překladatelstvím. Je pro vás stěžejní právě to, nebo tíhnete spíše k vlastní tvorbě?

Teď už nemám na překládání čas. Nevylučuju ale, že se k němu časem vrátím.

Ovlivnil vás osobně kulturní útlum způsobený pandemií koronaviru?

Ovlivnil mě stejně jako kohokoli jiného. Musela jsem úplně přeorganizovat svůj program, zrušit besedy a cesty, ale zároveň jsem získala víc času na psaní. I proto se mi Listopád podařilo napsat do konce roku 2020, jinak bych docela určitě knihu ještě nedokončila. Moc mi chyběla divadla, výstavy, setkávání se s lidmi, ale zřetelně si uvědomuji, že mě pandemie zasáhla mnohem méně než ty, kteří ztratili někoho blízkého nebo přišli o zdroj obživy. Takže si nestěžuji.