Na začátku byli Černí jezdci aneb Rychlé šípy dnes slaví 85 let
Kdo by je neznal! Legendární kultovní chlapeckou pětici, jež je dětmi pro svou třebaže až přehnaně morálně vycizelovanou charakteristiku stále především zdrojem obdivu. Připomeňte si letos 85 let od jejich „vzniku“.
Vedle specifických zkoušek – lovu „Bobříků“, nebo tzv. Modrého života jsou obyčejné příhody Rychlých šípů tím hlavním, co je dodnes v literatuře pro mládež všeobecně nejvíce známé, jako dílo jistého Jaroslava Foglara.
Jejich první příběh, jež čtenáře hned prvním obrázkem seznámil s budoucím vedoucím, legendárním Mirkem Dušínem, vyšel 17. prosince 1938 na poslední stránce 7. čísla IV. ročníku časopisu Mladý hlasatel. Proto je dnes tohle datum všeobecně vnímáno jako vznik/narozeniny Rychlých šípů. Ač se pětice poprvé „komplet“ setkala až o více jak měsíc později v pátém pokračování „zkušební“ série.
Právě první příběh je navíc zajímavý tím, že během desetiletí doznal asi největších změn. Původně se totiž jmenoval Černí jezdci řádí, ve kterém byli tito prapůvodně zahaleni do černých šátků, po vzoru desperátů z divokého západu. Jarka Metelka, byl dokonce nekompromisně spoután lasem, a navíc zavěšen na plot ohrady. Té ohrady, jež byla později jmenovaná jako Šmejkalova a Rychlými šípy vnímaná jako posvátná. Místo, kde byl položen základ klubu. V té souvislosti je dobré zmínit, že se i vzezření samotné pětice hlavních protagonistů léty měnilo. Od skoro desetiletých hošíků z prvních verzí až k téměř dospívajícím chlapcům, kteří více odpovídali své plné samostatnosti.
Popularita Rychlých šípů byla záhy tak velká, že se vedle komiksových dobrodružství dočkaly i neméně známé románové trilogie, jejíž vznik si u autora vynutili sami čtenáři (svými dopisy). Zprvu na základě obliby kreslených příhod, vzápětí dík atraktivitě již prvního dílu románu nazvaném mysteriózně Záhada hlavolamu. Třetí díl, Tajemství Velkého Vonta, pak vznikl s odstupem více než čtyř desítek let od prvního románu, spíš jako přetlak námětů v mysli populárního autora, který v té době nesměl publikovat. K vydání posledního dílu Tajemství Velkého Vonta navíc proto v tehdejším Československu došlo až po roce 1989 ač hned v kompletní trilogii nazvané jako Dobrodružství v temných uličkách.
Ale zpět ke komiksu. Původních „zkušebních“ deset dílů přitom nebylo, s jedinou výjimkou, ani „nadepsáno“ jako příběhy Rychlých šípů. Seriál totiž nesl označení jejich tehdejších úhlavních nepřátel – Černých jezdců. A, pokračování této desetidílné série, končící usmířením obou part, nebylo z počátku v plánu. Až její okamžitý úspěch, jenž překvapil i samotného Foglara, dal impuls k dalšímu pokračování. Jako záporný element zde místo Černých jezdců začalo fungovat bez nadsázky rovněž legendární, Bratrstvo kočičí pracky. Seriál nakonec po více jak třech stech pokračováních definitivně zastavila až v roce 1971 postupující normalizace. Po třiatřiceti letech od jeho vzniku a dvojím přerušení.
Ano, prvně došlo k zastavení vydávání samotného titulu - Mladého hlasatele a to nacisty v roce 1941. Poté byl totalitními komunisty v roce 1948 zakázán zase Vpřed, který Foglar opět připravoval pod vedením a za spolupráce s někdejším šéfredaktorem Mladého hlasatele Karlem Burešem. K poslednímu a vlastně i definitivnímu zákazu vydávání Rychlých šípů došlo v roce 1971 pokračující normalizací.
Bylo by ovšem chybou zde nezmínit neméně zásadního spolutvůrce Rychlých šípů, jejich prvního výtvarníka, Jana Fischera. Byl to totiž právě Jan Fischer, kdo dal Rychlým šípům jejich ikonickou podobu a nakreslil přes dvě stě z celkových více jak tří set pokračování. Původně vystudovaný právník působil v Melantrichu, jež Mladý hlasatel, spolu s dalšími periodiky vydával, jako karikaturista a Foglarovi byl vlastně doporučen. Vedle malířů Václava Junka a Bohumíra Čermáka, kteří měli v historii Rychlých šípů jen epizodní roli je to právě Fischer, kdo je s Rychlými šípy vedle Foglara asi nejvíce (a poprávu) spojován. Ostatně, ilustracemi doprovodil i první dva romány Stínadelské trilogie. Posledním regulérním malířem tehdy (opět) nově vznikajících příběhů Rychlých šípů byl v letech 1968 až 1971 Marko Čermák, jenž zaujal pozici po tehdy předčasně zesnulém Janu Fischerovi.
Během oněch osmi desítek let, kdy si příběhy Rychlý šípů nacházejí další generace čtenářů, se romány třebaže bez Foglarova přímého přispění, staly předlohou oficiální seriálové i filmové verze a komiksové příběhy dostaly několik verzí divadelních představení včetně jednoho muzikálu. Rychlé šípy prostě byly, jsou a budou významným fenoménem naší komiksové popkultury, který spolu s tvorbou například Ondřeje Sekory nebo novějšího Karla „Káji“ Saudka významným způsobem formoval scénu českého komiksu v minulém století.
Velká vánoční soutěžní hra magazínu KULT*ino
Soutěžíme i o hlavolam Jana Tleskače: tradičního dřevěného Ježka
