La Grace je úžasná hračka

Kolik času na palubě La Grace tráví tzv. stálá posádka?

Romana Bezděková: Jak kdo. Třeba kapitán a já jsme tu deset měsíců v roce, protože je to naše zaměstnání. Další členové stálé posádky, naši spolupracovníci, se mění zhruba po měsíci. Někteří z nich přijdou i třikrát do roka, podle svých pracovních dispozic.
Josef Dvorský: A pak jsou zde kadeti naší školy. Ti tu obvykle bývají jeden až dva týdny. Někteří i měsíc, ale to už je spíše výjimečné.

Kde se myšlenka postavit loď vzala? A kolik takových lodí vůbec existuje?

Josef Dvorský: Celé to vzniklo na závodech Tall Ship Race, které se každoročně konají díky neziskové organizaci Sail Training Association. Tehdy jsem sice o La Grace vůbec neuvažoval, ale myšlenka těchto krásných historických školních lodí mě nadchla. Proto jsme založili učební středisko, které vyučuje buď některé formy jachtingu, nebo přímo námořní plavby. Podobných lodí je na světě asi padesát a přímo takových, jako je La Grace, asi šest.

Historickou plachetní mořeplavbu nám suchozemcům přibližují především hrané filmy. Z poslední doby asi nejvíc Piráti z Karibiku. Nejsou ale tyto „pohádky“ přece jen příliš romantické? Chci říct – nevyprchá z běžného kadeta nadšení po prvních dnech?

Josef Dvorský: Víte, na loď, jakou je La Grace, se vydávají především lidé, kteří milují lodě, milují dálky, milují cestování. Trochu možná i poklady a pohádky o pirátech. Ostatně některé z našich plaveb jsou přímo takto „pohádkově“ zaměřené. Prostě, člověk, který má rád sci-fi, s námi asi nepojede (smích). Jinak naše kurzy navštěvují vesměs lidé mnoha profesí. Ať už automechanici, nebo třeba učitelé, kteří hodlají zůstat u svého zaměstnání, ale zároveň se vážně chtějí dozvědět něco z námořnictví. Například o astronavigaci.

Z příručky kadeta na vašich stránkách je patrné, že práce na lodi a její ovládání není úplně jednoduché. Je dobrá znalost této příručky pro plavbu kadetů podmínkou?

Josef Dvorský: Příručka kadeta slouží jen ke zběžné orientaci, jako základ pro další, osobní poznámky kadetů. Na palubě jim pak vždy všechno vysvětlíme v praxi. Například práci v lanoví nebo pravidla bezpečnosti na palubě.

La Grace je replikou brigy z 18. století. Přesto je vybavená moderními technologiemi. Bez nich by to dnes nešlo, nebo jde spíš o potřebu „určitého komfortu“?

Josef Dvorský: Je to především kvůli bezpečnosti plavby a nutnosti splňovat nejmodernější předpisy. Kdyby to šlo, tak by loď technologie nepotřebovala a neměla. Ale La Grace musí být certifikovaná pro nejvyšší třídu plavby na oceánu. Takže chodíme, podobně jako s auty, co pět let na technickou kontrolu. Některé záchranné prostředky navíc propadají třeba v řádu jednoho roku nebo tří let.

K čemu potřebuje La Grace motor?

Josef Dvorský: Dřív plachetnice sice pluly kamkoli, ale měly na to spoustu času, kdežto my jsme limitováni tím, že musíme být každý týden v určitém přístavu. Kdybychom byli odkázáni na rozmary počasí, ne vždy by se nám podařilo doplout včas jen na plachty. Ale snažíme se, aby to vycházelo minimálně půl na půl. Někdy to vyjde ve prospěch plachet, jindy motoru.

Plavbu na lodi je možné absolvovat i jen jako host, ale předpokládám, že se lidé přesto nakonec zapojí.

Josef Dvorský: Přesně tak. Protože La Grace je úžasná hračka, a když vám někdo takovou hračku půjčí, byla by hrozná škoda si nehrát. Jen málokdy se stane, že hosté nepřidají ruku k dílu stran věcí, které je baví. Pak většinou loď i kormidlují nebo pomáhají v lanoví. Pravda, méně často hosta napadne mýt nádobí v kuchyni nebo drhnout palubu, když nemusí.

Velmi se mi líbila poznámka na vašich stránkách „o naprostém soukromí na otevřeném moři, mimo dosah rušivých vlivů i signálu GSM“. Přesto soudím, že pro dost lidí, do jisté míry závislých na tom „být stále on-line“, může být tato přednost vaší plavby skoro až děsivá.

Romana Bezděková: Tak s tím se setkáváme poměrně často a řekla bych, že je to rok od roku horší. U ostrova Elba je dokonce tzv. Pobřežní kalamita, kde není vůbec žádný signál. Lidé jsou z toho poměrně nervózní. Sice zatelefonují rodinám, že budou třeba jen den nedostupní, ale i tak jsou celí nesví.

Někde jsem četl, že „kdo se modlit neumí, na moři se naučí“ a nemusí to být zrovna za bouře. Stačí větší vítr a vlnobití. Jak jste na tom vy, zkušení námořníci?

Romana Bezděková: Tak s tím se nedá než souhlasit. Teprve až když se člověk vydá na moře, pochopí, jaký živel to je. My když plánujeme plavbu, hodně času trávíme i tím, že sledujeme počasí, abychom měli vítr v zádech nebo se pokud možno vyhnuli bouřím. A když už se setkáme s nepřízní počasí, snažíme se, aby vítr loď nedostal třeba na návětrný břeh (mělčina; pozn. red.), případně aby z toho dokázala dostat.
Josef Dvorský: Ale dál zůstáváme ateisti.
Romana Bezděková: Mluv za sebe, já budu věřit i v Poseidona, když je špatné počasí (smích).

Dějí se během plavby nějaké rituály? Vím, že balonáři mají křest po prvním přistání adepta. O moři jsem četl cosi o rovníku…

Josef Dvorský: Tak překročení rovníku je podobný rituál, jako mají vodáci běžně. Plácnou vás pádlem přes zadek, pomažou vás kečupem a hořčicí a setkáte se s Neptunem.
Romana Bezděková: U nás se dokonce dělá rituál každý týden. Takzvaná úlitba Neptunovi, kdy se celá posádka sejde na palubě třeba s lahví rumu. Část se vylije do moře, pro Neptuna, za dobré počasí a šťastnou plavbu, a pak si všichni připijí.

Kult je kulturní magazín. Kromě kostýmovaných plaveb, kdy se posádka stává divákem i hercem současně, odehrávají se na vaší lodi třeba koncerty či divadelní představení?

Romana Bezděková: Jedině když se La Grace účastní námořních festivalů, ale tam je to otázka dramaturgie organizátorů. My si spíš kulturní zážitek organizujeme sami v rámci plaveb, když se večer dají dohromady různé nástroje a zpíváme. Třeba i písničky, v nichž figuruje sama La Grace.
Josef Dvorský: Nebo si na jednu plachtu, která má devět krát šest metrů, promítáme filmy. Takové letní kino.