Jan Tománek a konspirační světy

Ve svém novém románu Archa knih tvrdíte, že skutečná pravda se skrývá mezi řádky. Co vás vedlo k jeho sepsání a kdo by si ho měl zaručeně přečíst?

Děj Archy knih se nedá snadno vyprávět, protože by se ztratil ten hlavní vtip, na kterém je postavený. Pokud tu pravdu mezi řádky chcete odhalit, musíte si ji zkrátka přečíst. Na knize je ale z mého pohledu zajímavá ještě jiná věc. A to, že jsem ji psal už v roce 2019 a pak čekala kvůli covidu víc jak rok a půl na vydání. V té době o nějaké epidemii neměl nikdo ani ponětí, a jelikož se Archa knih tohoto tématu lehce týká, musel jsem zpětně některé své obraty korigovat, protože to, co mi v roce 2019 připadalo jako nemyslitelné sci-fi, se v roce 2021 bohužel stalo realitou.

Odkud čerpáte podněty, které následně literárně zpracováváte?

Musí to být téma, které mě zaujme a chci ho nějak zpracovat. U Motýlího křiku jsem rok studoval a hledal materiály o celosvětových konspiracích a spiknutích, které se dnes paradoxně ukazují jako velice reálné. Když jsem psal Lustr pro Papeže, jezdil jsem za pamětníkem do Plzně, celé noci jsme si povídali a on mi vyprávěl o lágrech 70. let.

Může se český spisovatel psaním uživit?

V našich malých podmínkách se psaním uživí jen pár lidí. Víte, že u 95 % knih se neprodá víc než 1000 kusů? A to se netýká jen Česka, je to celosvětové. Jsou to úplně jiné počty – u filmu jsem byl zvyklý, že oslovuji statisíce a miliony lidí, u knih jsou to tisíce. Ale dle mého, pokud je kniha dobrá, může být na rozdíl od filmu nesmrtelná a člověk je při psaní dokonale svobodný.

Film Kozí příběh - Pověsti staré Prahy mě zaujal svou lehkostí a humorem. Řekl bych, že na rozdíl od mnoha jiných českých animovaných filmů současné produkce (které nezřídka navazují na dříve úspěšné snímky) snese srovnání i se světovou konkurencí. Bylo těžké se prosadit v tak nejisté oblasti?

Kozí příběh byl první český 3D animovaný film, takže v té době žádná konkurence vlastně nebyla. Všemožní kritici s ním měli sice problém, ale nakonec získal na Febiofestu paradoxně hlavní cenu novinářů a stal se divácky vůbec nejúspěšnějším animovaným filmem novodobé české historie.

Dotkla se vás nějak osobně protiepidemická omezení, která v posledních dvou letech doslova sevřela celý svět?

Kromě naprostého přepsání mapy přátel, odchodu mojí ženy po dvaceti letech ze školství, aby se na sebe mohla podívat do zrcadla, ztráty dětství našich zdravých dětí kvůli nesmyslným opatřením? Vlastně ani ne... A právě proto, že jsem svým pánem, nikomu se nemusím zodpovídat, mám čas a sílu psát a se šílenstvím bojovat. Snažím se od začátku poukazovat na nesmysly a ukazovat lidem pravdu. Ale pravda je nebezpečná a většina lidí ji nechce vidět, a tak, aniž se člověk nadál, se stal „dezinformátorem“, „antivaxerem“, „dezolátem“ a dalšími přízvisky. Mimochodem, pamatujete, jak Rudé právo pojmenovávalo tehdejší disidenty, kteří nesouhlasili s režimem? Naštěstí po založení Zdravého fóra není člověk sám a má s kým se té hlouposti, které celá společnost propadla, zasmát.