I bez Hemingwaye se dá prožít hezký život
Jeho knihy se možná už neprodávají v takovém počtu jako v devadesátých letech i tak patří Michal Viewegh nadále k nejvýraznějším osobnostem české literární scény. Rozhovory s ním se točívají kolem řady různorodých témat, my jsme však zůstali věrní těm, které zastřešují toto číslo KULTu. Řeč tudíž byla hlavně o literatuře
Loni jste se stal šedesátníkem, ovlivnilo vás to výrazněji po osobní, nebo pracovní stránce?
Poprvé v životě jsem si koupil seberozvojovou příručku. Nese název Cestou fak it a já dle jejího základního doporučení vpustil kouzlo fak it do svého života.
Několikrát jste se vyjádřil v tom smyslu, že v minulosti jste se občas choval tak, jak dnes nepovažujete za správné. Narážel jste třeba na hádky s literárními kritiky. Je pro vás s přibývajícími lety snazší zachovat chladnou hlavu?
Narážel jsem i na svou relativně dávnou promiskuitu, ale k té kritice. Už dávno je mnohem snazší ji ignorovat a to ze dvou důvodů: za prvé jsem před deseti lety málem umřel, což moje vnímání literární kritiky poněkud relativizovalo, a za druhé na legendární polici v mojí sázavské ložnici toho času jaksi zcela prokazatelně stojí – kromě dřevěných afrických sošek, svíček a erotických pomůcek – dvacet devět mých v Euromedii vydaných, čtenářsky nadprůměrně úspěšných knih. Brzy k nim mimochodem přidám třicátou (reedici Povídek o lásce). Těch skoro třicet knih je pro mě už teď každý večer a každé ráno důkazem pravdivosti rčení: Psi štěkají, karavana jede dál…
Co si myslíte o tom, že zevrubná reflexe nové české literatury ze stránek novin spíše mizí a roste naopak význam různých internetových databází?
Kdybych byl nedejbože novinový recenzent, možná bych se tím trápil – ale protože novinovým recenzentem nejsem, protože jsem před deseti lety skoro umřel, protože je mi jednašedesát, protože internetové databáze nečtu, a protože jsem se v neposlední řadě v posledních letech několika překvapivě vlídných recenzí dočkal, mohu nyní po pravdě přiznat, že je mi přesun zevrubné reflexe nové české literatury ze stránek novin na internet víceméně šumák.
Kolik času vy sám věnujete čtení? A máte na pomyslném nočním stolku spíše klasiky, nebo novinky?
Čím dál méně. Moje poškozená krátkodobá paměť mi bohužel umožnuje pouze čtení na jeden zátah. Povídku přečtu naráz celou a většinou ji i pochopím, ale složitěji komponovaný román rozečtu, a když se k němu třeba už druhý den vrátím, nepamatuju si ani postavy, ani děj. Po pravdě řečeno ale čtu méně i proto, že mě už máloco zaujme.
V květnu vám vyšel román Malý Gatsby a Carmen z Chodoriva, jehož názvem na dvě klasická díla odkazujete. Je důležité, aby se i dnešní čtenáři vraceli k tvorbě zásadních spisovatelů historie?
Buďme upřímní: i bez přečtení Fitzgeralda nebo Hemingwaye se dá prožít hezký, dobrý život – dokonce možná i bez přečtení jediné knihy. Věřte nebo ne, jednoho takového člověka znám – není vůbec hloupý a je to můj dobrý kamarád. Ani ode mě samozřejmě nikdy nic nečetl. Vůbec mi to nevadí.
A jak se stavíte k široce diskutované snaze některých nakladatelů vydávat dříve „nedotknutelná“ díla v korektnějších překladech, které mnohdy přímo vypouštějí potenciálně komplikované výrazy apod.? Dá se hovořit o novodobé cenzuře?
To je horší než cenzura. „Pokrokářsky“ škrtat v Tomu Sawyerovi dobové, tehdy zcela autentické slovo negr, to je posmrtné znásilnění Marka Twaina. Těm úchylům, kteří se ho dopustili, říkejme proto „negrofilové“.
Dovedete si představit, že by ve vzdálené budoucnosti něco podobného potkalo třeba i Výchovu dívekv Čechách nebo Zapisovatele otcovský lásky?
Představivostí se jaksi živím, takže bohužel dovedu. Nikoli náhodou jsem před lety za jednu scénu, nevím už kterém románu dostal od jakéhosi ultrafeministického spolku titul „Sexistické prasátko“… Představit si umím i to, že dotyčné dámy přijedou na inspekci ke mně na Sázavu, aby zkontrolovaly, jestli se chovám korektně k Ukrajince, kterou jsem ubytoval. Tímto jim veřejně vzkazuji, že onu Ukrajinku miluji a hodlám se s ní oženit – ale tohle sdělení je spíš ještě víc zneklidní.
Tématem tohoto čísla magazínu KULT* je mimo jiné i osobnostní rozvoj. Na začátku rozhovoru už jsme se jej letmo dotkli, ale řešíte něco podobného třeba i u svých dcer? Zajímáte se třeba o to, co ve svém volném čase čtou?
To je spíš parketa mé exmanželky, která svůj osobnostní rozvoj nastartovala naším sňatkem a posléze jej prostřednictvím našeho rozvodu dovedla k úplné dokonalosti (smích). Pokud jde o všechny tři mé skvělé dcery, tak s nimi se už delší čas snažím nic moc neřešit – a funguje to velmi dobře.
Řada českých spisovatelů používá sociální sítě především k propagaci svých knih nebo k pozvánkám na autorská čtení. Vy se na nich vyjadřujete i k různým společenským kauzám, nezřídka s přesahem do politiky. Je pro vás přirozené nestát takříkajíc mimo?
Ano. Na doporučení nakladatelství mám Facebook, občas tam napíšu i něco o politice. Do svých povídek, novel a románů politiku až na výjimky netahám, ale do novinových fejetonů, které teď píšu do víkendové přílohy deníku MF DNES, ji někdy se škodolibou chutí zařadím.
Letos je tomu 30 let, co jste získal Cenu Jiřího Ortena. Jak se zpětně díváte na význam, který měla pro vaši další kariéru?
Ono ojedinělé ocenění dnes považuji za ne - šťastné, neboť ve mně po několik desetiletí nepřestávalo vzbuzovat lichou naději, že přijdou i ceny další, ještě mnohem významnější…
Máte na závěr nějakou radu pro začínající české spisovatele?
Ano, zní takto: Vaše naděje, že se psaním v budoucnu uživíte, je s vysokou pravděpodobností zcela lichá. Pokud toužíte, nebo dokonce musíte psát, je mi vás líto. Bude to vaše volnočasové hobby, kterým časem znechutíte svého partnera, respektive partnerku, i své děti. Já jsem svým každodenním deseti- až dvanáctihodinovým psaním děti i manželku sice rovněž znechutil, ale protože se moje knihy v devadesátkách a ještě i v prvních několika letech tohoto století prodávaly opravdu dobře, aspoň jsem je občas vzal na Maledivy. Vy ovšem na tak drahou dovolenou mít nebudete.
se chvíli živil jako učitel a literární redaktor, ale brzy se stal spisovatelem z povolání. Napsal Báječná léta pod psa, Účastníky zájezdu nebo Román pro ženy. Tato i další jeho díla byla s úspěchem zfilmována. V prosinci 2012 přežil disekci aorty.
