Dunou to teprve začíná

Krátce po premiéře vysokorozpočtové adaptace kultovního románu Franka Herberta si nemálo fanoušků stěžovalo, že ačkoli film nemá ve svém oficiálním názvu řadovou číslovku, samostatně obstojí jen těžko. A je bezesporu pravda, že navzdory velkorysé stopáži neopisuje klasický dramaturgický oblouk vedoucí od začátku k dostatečně uzavřenému konci. Ovšem jelikož dnes už víme, že show bude pokračovat, nemusíme si s tím dělat starosti. O to víc se nabízí hledat v Duně zážitek založený primárně na audiovizuálních podnětech.

Také čtěte

Je čtvrtý Matrix dobrý film?

Recenze na čtvrtý díl ságy Matrixu –⁠ Matrix Ressurections, scénář Lana Wachowski.

Od dob uvedení Avatara se snad neobjevil film, o kterém by se tak hlasitě jako u Duny hovořilo v tom smyslu, že je nutné jej vidět na velkém plátně a v patřičné zvukové kvalitě. A rozhodně nejde pouze o vypočítavou snahu distributorů nahnat davy do přítmí těžce zkoušených kinosálů. Villeneuvův desátý celovečerní snímek nabízí formální orgie, kdy jsou všechny složky výsledného tvaru dotaženy k dokonalosti. Případné sledování na některé z domácích obrazovek jí zákonitě musí ubrat velký kus kouzla.

Celá řada scén nemá daleko k patosu a vyprávění se nejednou rozpadne do sledu nepříliš provázaných sekvencí, přesto je první Duna díky svému důrazu na divákovy smysly emocemi nabitým spektáklem. Navíc s obrovským potenciálem do budoucna.