Dnešní etiketa je pohodlná

To, že člověk z pozice tiskového mluvčího „přesedlá“ na odborníka na etiketu, není úplně běžné. Čím vás tento obor tak uhranul, že jste se rozhodl budovat na něm svou další kariéru?

Nešlo mi o kariéru a ani jsem netušil, že se mi etiketa stane osudem. Po odchodu z Hradu, když jsem ve společnosti už nemusel „hlídat“ svého prezidenta, jsem si začal všímat, jak jsou lidé často bezradní u rautového stolu, při společenských večeřích. Že si neumějí uvázat vhodný uzel na kravatě nebo se správně představit. A protože jsem původním povoláním učitel a šířit osvětu je mi vlastní, začal jsem se zabývat etiketou. Ne proto, že by to pro mě byla příležitost, jak se prosadit v jiném oboru, ale protože jsem viděl, že to lidé potřebují.

Jak jsou na tom s etiketou jinde ve světě?

Samozřejmě že lépe jsou na tom národy, které mají etiketu v krvi po staletí díky své aristokratické tradici. Třeba Francouzi nebo Angličané. Skvělým šarmem oplývají Italové a Jihoameričané. Umějí se dobře oblékat, jsou galantní a pozorní k ženám.

Stane se, že vás někdo vyloženě překvapí? Přeženu to – „týpek“ se zelenou hlavou v otrhaném oblečení, ale s vybraným chováním? Třeba pustí paní sednout...

Jasně, to je někdy příjemně šokující. Naposledy včera mě dojala jedna bizarně oblečená náctiletá dívčina, která s naprostou samozřejmostí nabídla své místo starší paní. Ta paní ho ovšem odmítla s tím, že jede jen pár stanic, a nesedla si. Jenže slečna zůstala stát taky a jen se čekalo na to, až na příští zastávce přistoupí nějaký výrostek, který se mezi oběma protáhne, rozvalí se na jejich sedadle a otevře si mobil. Proto jsem za tou paní šel a pošeptal jí, že to místo musí přijmout. Že tím tu dívku musí odměnit za její ušlechtilý čin. Paní se lehce začervenala, pak se dívce omluvila, poděkovala jí a sedla si. Z tohoto vyvodíme důležitý závěr: Etiketa není jen dokonalý zevnějšek (nejlépe oblečený muž v městečku byl sňatkový podvodník), ale životní styl. Chování, které charakterizují ohleduplnost, empatie a takt.

Stále platí, že je rozepnutý knoflík u kravaty neomluvitelný? Nebo už tomu móda „dává zelenou“?

Žádnou zelenou! To už si tu kravatu raději sundáme, rozepneme knoflík u košile a uděláme si „izraelský protokol“, jak se tomu říká. To je dnes opravdu trendy a můžeme tak vyrazit i do dobré restaurace, malého divadla nebo na večírek.

Divadlu v poslední době situace moc nepřála, přesto: Víme, jak se do divadla oblékat a chovat se v něm?

Jako vždy v etiketě záleží na tom, do jakého divadla jdeme. Do malého, na klubovou scénu nebo na koncert populární zpěvačky do sportovní haly kravatu mít nemusíme, ale budeme mít sako a společenské kalhoty. Svetr si vezmeme na fotbal. Do Národního si tu kravatu vzít každopádně musíme.

Vrcholnou společenskou událostí jsou nejspíš plesy. Pominu-li muže, kteří po prvním tanci odkládají sako, na co bychom si měli dát na plese pozor především?

Je toho víc, protože ples je nejvyšší formou společenské zábavy. Při něm dbáme především na vhodné oblečení, zvláště pokud je předepsaný dress code. Představujeme se, podáváme si ruce, držíme sklenice, jíme, tančíme… To všechno vypovídá o naší zběhlosti ve společenském životě.

Sako by si muž neměl svléknout po celou dobu plesu, žena se zase nezouvá pod stolem. Alkoholu na baru holdujeme s mírou, protože pamatujeme, že dobrá pověst je víc než dobrá zábava. Muž by pak měl tančit především se svou partnerkou či s dámami u svého stolu. Neměl by nechat svou ženu sedět samotnou a brousit sálem s cílem vyhlížet další objekty svého zájmu. Před tancem by si měl nenápadně prohlédnout svou tanečnici a podívat se, kde má levou lopatku, neboť tam bude držet dámu při tanci. Čím jde níž, tím víc se blíží barovému držení partnerky.

Co byste vzkázal lidem, kteří etiketu vnímají spíše jako „soubor škrobených pravidel“, aby pro ně byla atraktivnější?

Lidé, kteří mají o etiketě představy například z doby Gutha-Jarkovského, se zbytečně bojí. Kdyby si přečetli některou moji knihu, zbavili by se obav. Dnešní etiketa je pohodlná, uvolněná, trvá jen na tom, co je důležité zachovat z tradic našich předků (na ples a do Národního budeme stále chodit v tmavém obleku a v šatech, abychom si to hezky užili), vede muže ke galantnosti vůči ženám, to je krásné dědictví a většina žen je potěšena, když se k ní muž chová pozorně, a všechno ostatní se podřizuje jen potřebě brát ohled na ostatní. Tak abychom obrušovali hrany, o které bychom se v tom mnohačetném lidském setkávání zbytečně zraňovali.

V loňském roce jste se přidal k autorům, kteří knihou připomněli Václava Havla. Vy jste zvolil formu poměrně osobních vzpomínek na jeho prezidentování. Oslovil vás někdo s tímto projektem, nebo jste jej chtěl sám připomenout?

Tu knihu jsem napsal před deseti lety, když Václav Havel zemřel. Nakladatelství Mladá fronta mě tehdy vybídlo, abych napsal knihu vzpomínek. Sbírku příběhů, veselých i smutných, které měly přiblížit osobnost našeho prezidenta všem, kteří neměli příležitost se s ním setkat. A jsem rád, že kniha byla v roce desátého výročí Havlovy smrti vydána znovu.

V knize jsou často i velké detaily, přitom jste ji psal osm let po odchodu z úřadu. Vycházel jste z nějakých zápisků?

To bylo to nejtěžší. Vzpomenout si na tisíce detailů. Když jsem knihu přislíbil, bál jsem se, že si na nic nevzpomenu, ale stačilo vybavit si dvě tři příhody a ty generovaly další a ty zase další. Nakonec jich bylo tolik, že jsem málem překročil plánovaný rozsah. Ale žádné zápisky jsem neměl, na to tehdy nebyl čas ani příležitost. Čas běžel jako o závod, lítali jsme po republice, po světě, denně jsme toho prožili tolik jako teď za měsíc.

Ze vzpomínek je také znát, že na vás Václav Havel jako člověk dost zapůsobil. V souvislosti s jeho odchodem z úřadu je u vás cítit i jistá lítost, o jeho skonu nemluvě. Stýkali jste se spolu po skončení jeho prezidentování?

Můj vztah k Václavu Havlovi byl mimořádně osobní. Nebyl to jen šéf, ale především silná a charismatická osobnost, se kterou byla velká radost spolupracovat. Měli jsme ho upřímně rádi a těšili jsme se každý den v práci, že budeme zase s ním. To je neopakovatelné. V žádném jiném úřadu – ani tehdy, ani dnes – takové vztahy nebyly a nejsou. Po ukončení mandátu prezidenta v únoru 2003 se my, jeho spolupracovníci, stále scházíme, na Hrádečku i v Praze, a dokud byl Václav Havel naživu, chodil mezi nás. To jen dokazuje, že jsme nebyli jen hradní úředníci, ale velká rodina s přátelskými vazbami.