Devadesátky byly šílená doba

Před více než dvaceti lety jste vydala knihu rozhovorů, která mapovala vaši dosavadní kariéru, následovaly Rozhovory s útěkem. Jak často se do minulého století vracíte ve své novince?

Ve své poslední knize občas vzpomínám na všechno možné, co bylo v mém životě, takže i do minulého století se často dostávám. Není to zase tak dávno, jenom dvaadvacet let...

Kniha přebírá název vašeho blogu Když skočíš, já taky… Co přesně si máme pod tímto neobvyklým titulem představit?

Co chcete (smích). Možností je spousta… Byl to absolutně spontánní nápad.

Blog jste začala psát v době, kdy i Česko ovládl covid-19. Váš náhled na celou pandemii se od té doby docela výrazně proměnil. Jak ji vnímáte dnes?

Stejně jako na začátku. Hrůza, děs, podvod a byznys. Společnost se rozdělila. Očkovaní lidé jsou netolerantní k těm neočkovaným, miliony lidí bez práce a miliony dětí s narušeným vzděláním... Nic dobrého to nepřineslo. Hlavně ať už je to pryč.

Sama sebe popisujete jako zpěvačku, herečku, spisovatelku a matku. Která z těchto „profesí“ vám v posledních dvou letech zabírá nejvíce času?

Určitě moje role maminky dvanáctiletého syna. Jsou to někdy nervy a starosti, ale stojí to za to. Chtěla bych z něj vychovat slušného člověka. Snad se mi to podaří.

Stává se, že se ve vás takříkajíc bije matka a umělkyně?

Nestává. Když jsem na jevišti, vnímám muziku a atmosféru kolem, jsem na chvíli v jiném světě. Když jsem doma nebo kdekoliv se svým synem, žiju tím, že mám jeho důvěru, lásku a pochopení. A to je nejvíc. Ne zpívání.

Myslíte, že byste své tři děti vychovávala jinak, kdybyste se věnovala oboru, který není tak na očích? Ovlivňuje je nějak, že mají slavnou maminku?

Myslím, že bych je vychovávala úplně stejně, protože by mi šlo o stejné principy a zásady, bez ohledu na mou profesi. Nikdy jsem své děti nikam „necpala“ a ony samy se nikdy nechlubily tím, kdo je jejich máma. Moc jsme tu popularitu neřešili a neprožívali. Takže je to v podstatě neovlivnilo, a za to jsem ráda.

Několikrát jste se umístila na stupních vítězů v popularizační anketě Zlatý slavík, máte svého Anděla. Jsou pro vás podobná ocenění důležitá?

Upřímně řečeno nejsou. Každá cena je sice milá a potěší, ale nijak nezmění to, co a jak dělám. A zásadně si tyhle sochy a plakety nikde nevystavuji, nejsem samožer. Když jsem se po dvaceti letech stěhovala z obrovského bytu do malého, všechno jsem odnesla k popelnicím...

Vážně?

Vážně (smích). Bylo toho hrozně moc, čtyři bedny metr krát metr. Neměla jsem to absolutně kam dát, vyhodila jsem i spoustu jiných věcí. Rozhodně nechci nikoho urazit, ale ten předmět jako takový pro mě nemá velkou hodnotu, pro mě je důležité jeho poslání, jeho vzkaz, to, že jsem byla oceněna.

Rozuměla byste si dnes s tou Bárou Basikovou, která koncem osmdesátých let vystupovala s kapelami Stromboli a Precedens?

Určitě! Jsem to pořád já, mám stejné názory, mám ráda srandu a lidi. Jen už si na pár věcí dávám pozor, to bych té mladší Báře dneska poradila. Ať není tolik důvěřivá a otevřená a drží si lidi víc od těla.

Dnes to často vypadá, že se mladí zpěváci a zpěvačky snaží spíše o opak, vzhledem k tomu, čím vším zásobují své sociální sítě. Dělají chybu?

To nedokážu posoudit. Jsem z generace, která ve svém mládí sociální sítě neměla a nezažila. Beru, že to je nový fenomén, doba se mění a posouvá. Taky je používám, ale osobně mi to není blízké. Ze všeho toho předvádění se a předhánění se, kdo má doma modernější věci, se mi upřímně spíše zvedá žaludek. Chybí mi intimita, soukromí. Myslím si, že někteří lidé si vůbec neuvědomují, jak moc jdou s kůží na trh. Ale těžko to teď hodnotit, všechno se ukáže až časem.

Nejeden z vašich fanoušků vzpomíná na vaše dost možná nejrockovější sólové album Lhát se musí. Existuje šance, že někdy vydáte další podobně temnou desku?

Nemám tušení. Nikdy nevím, jak bude vypadat moje další album, nemám plán ani cíl, uvažuju instinktivně. Ale Lhát se musí považuji za jedno ze svých nejlepších. Bylo autentické, drzé, svobodné, syrové a upřímné. No jo, devadesátky!

I díky stejnojmennému televiznímu seriálu jsou teď devadesátky hodně v kurzu. Vnímáte je i vy s nostalgií?

Byla to šílená doba, celá společnost se po revoluci zbláznila. Neexistovaly mantinely, panovala bezbřehá svoboda, možná až moc. Ale co se týče muziky, bylo to skvělé období. Vznikaly u nás skvělé věci. Svobodná totiž byla i vydavatelství, moc nezasahovala do image jednotlivých hudebníků, potažmo do tvorby. Dokladem je právě i Lhát se musí, kterou jsem si celou otextovala a produkovala. Dnes už by některé věci nebyly možné.

Zajímáte se aktivně o světové hudební trendy?

Nevím, co znamená aktivně, ale muziku poslouchám často, nejradši v autě, kde si ji fakt vychutnám. Mám spoustu kámošů, kteří mi dávají tipy, případně si sama hledám, co mě baví.

A co zajímavého posloucháte v autě právě teď?

Miluju Rammstein, takže tam mám všechny jejich desky včetně živáků. Letos se hrozně těším na jejich koncert v Praze. Dále poslouchám kultovní kapely mého mládí, které mě ovlivnily, třeba Depeche Mode nebo Davida Bowieho. Ráda mám taky J.A.R. nebo Monkey Business, poslední deska Romana Holého je naprosto skvělá.

Po skončení první přímé prezidentské volby jste neskrývala své rozčarování nad tím, že Češi poslali na Pražský hrad Miloše Zemana. Zhruba za rok se jeho dosavadní působení v čele státu definitivně uzavře. Věříte, že tentokrát budete po sečtení všech hlasů spokojenější?

Myslím, že ano! Horší to snad být už nemůže! Deset let v čele s tímhle člověkem stačilo. Minulý týden se zase ukázal, když pravil, že současní kandidáti na Hrad jsou samí šašci... A kdo je on?

Na závěr mi dovolte jednu trochu osobní otázku. Jsou lidé, kteří vás oslovují vaším rodným jménem Barbara?

Ne. Tak mi říkal jenom pan Hrabal. A to už je hrozně dávno...

Dnes to často vypadá, že se mladí zpěváci a zpěvačky snaží spíše o opak, vzhledem k tomu, čím vším zásobují své sociální sítě. Dělají chybu?

To nedokážu posoudit. Jsem z generace, která ve svém mládí sociální sítě neměla a nezažila. Beru, že to je nový fenomén, doba se mění a posouvá. Taky je používám, ale osobně mi to není blízké. Ze všeho toho předvádění se a předhánění se, kdo má doma modernější věci, se mi upřímně spíše zvedá žaludek. Chybí mi intimita, soukromí. Myslím si, že někteří lidé si vůbec neuvědomují, jak moc jdou s kůží na trh. Ale těžko to teď hodnotit, všechno se ukáže až časem.

Nejeden z vašich fanoušků vzpomíná na vaše dost možná nejrockovější sólové album Lhát se musí. Existuje šance, že někdy vydáte další podobně temnou desku?

Nemám tušení. Nikdy nevím, jak bude vypadat moje další album, nemám plán ani cíl, uvažuju instinktivně. Ale Lhát se musí považuji za jedno ze svých nejlepších. Bylo autentické, drzé, svobodné, syrové a upřímné. No jo, devadesátky!

I díky stejnojmennému televiznímu seriálu jsou teď devadesátky hodně v kurzu. Vnímáte je i vy s nostalgií?

Byla to šílená doba, celá společnost se po revoluci zbláznila. Neexistovaly mantinely, panovala bezbřehá svoboda, možná až moc. Ale co se týče muziky, bylo to skvělé období. Vznikaly u nás skvělé věci. Svobodná totiž byla i vydavatelství, moc nezasahovala do image jednotlivých hudebníků, potažmo do tvorby. Dokladem je právě i Lhát se musí, kterou jsem si celou otextovala a produkovala. Dnes už by některé věci nebyly možné.

Zajímáte se aktivně o světové hudební trendy?

Nevím, co znamená aktivně, ale muziku poslouchám často, nejradši v autě, kde si ji fakt vychutnám. Mám spoustu kámošů, kteří mi dávají tipy, případně si sama hledám, co mě baví.

A co zajímavého posloucháte v autě právě teď?

Miluju Rammstein, takže tam mám všechny jejich desky včetně živáků. Letos se hrozně těším na jejich koncert v Praze. Dále poslouchám kultovní kapely mého mládí, které mě ovlivnily, třeba Depeche Mode nebo Davida Bowieho. Ráda mám taky J.A.R. nebo Monkey Business, poslední deska Romana Holého je naprosto skvělá.

Po skončení první přímé prezidentské volby jste neskrývala své rozčarování nad tím, že Češi poslali na Pražský hrad Miloše Zemana. Zhruba za rok se jeho dosavadní působení v čele státu definitivně uzavře. Věříte, že tentokrát budete po sečtení všech hlasů spokojenější?

Myslím, že ano! Horší to snad být už nemůže! Deset let v čele s tímhle člověkem stačilo. Minulý týden se zase ukázal, když pravil, že současní kandidáti na Hrad jsou samí šašci... A kdo je on?

Na závěr mi dovolte jednu trochu osobní otázku. Jsou lidé, kteří vás oslovují vaším rodným jménem Barbara?

Ne. Tak mi říkal jenom pan Hrabal. A to už je hrozně dávno..