Brněnské ulice se nedávno vrátily do časů Protektorátu Čechy a Morava. Filmaři zde totiž natáčeli dvoudílný film Gerta Schnirch. Příběh ženy, která se na konci války stane obětí odsunu. Režie se ujal Tomáš Mašín (60), který stojí za oceňovanými snímky 3 sezóny v pekle, Bratři nebo Němá tajemství. Během natáčení jsme režiséra vyzpovídali.
Jak došlo k Vašemu zapojení do projektu?
Před rokem mi zavolala ředitelka programu České televize Tereza Polachová, že mají zájem zfilmovat dvoudílný film Gerta Schnirch na motivy knihy Kateřiny Tučkové. Přivítal jsem to, protože je to velký a dramatický příběh. Většina mých kolegů by se nad tím zaradovala stejně. Knihu jsem četl ještě před nabídkou.
Potkal jste se se spisovatelkou Kateřinou Tučkovou?
Dvakrát. I nad scénářem, kdy jsem ji informoval o nutných redukcích, protože jde o dvoudílný film. Kniha by přitom vystačila i klidně na tři pokračování. Ve filmu kladu velký důraz na vztahy ženských postav a na leitmotiv dědičného traumatu, který se přenáší z matky na dceru. To mi přišlo víc zajímavé než epická stránka věci, kdy se dějiny valí okolo hlavní postavy a postupně ji tlačí dolů a reformují.
Pro ty, kteří nemají ponětí, o čem příběh je?
Začíná ústřední hrdinkou Gertou Schnirch v době, kdy je ještě mladá, plná naděje a přichází válka. Její otec je Němec, máma Češka. Dcera tak vyrůstá ve dvojjazyčné rodině ve chvíli, kdy se k moci dere Hitler a nacisté. To pro ni znamená určité trauma, které na začátku zpracovává lehkomyslnou formou. Jak následně dějiny zesilují, hledá východisko ve vztahu s chlapcem. Toho však chytne gestapo, protože jsou spolu v mládežnickém odboji. Od té chvíle se na ni začíná valit soukolí dějin a dostává se pod stále větší tlak.
A dále?
Přichází agresivita ze strany jejího otce, který řeší příznivce racionálního socialismu jako Němce. Ovšem taky těžko snáší, že Říše pomalu ale jistě ztrácí dech a uchyluje se k alkoholu. Gertě umírá máma a koncem války začíná být osamocená. V jedné fázi otec zmizí po bombardování Brna. Gerta zjišťuje, že je těhotná a nemine ji násilný odsun brněnských Němců. Při tom na ni doléhá silné trauma, protože se považuje celou dobu za Češku a s nacismem nikdy nekolaborovala. Jenže má německé příjmení. Sledujeme ale i další příběhy, které se týkají následků daného odsunu.
Ve kterém roce její příběh ve filmu ožívá?
Začíná v roce 1939 a končí tři roky po Listopadu. První natáčecí den byl 25. února v Děčíně, odkud jsme se následně přesunuli do Brna. Čeká nás ještě Znojmo, Příbram, Praha a další lokace. Celkem počítáme s pětatřiceti natáčecími dny. Konec je naplánovaný na červen.
Kdo se ve filmu představí?
Hlavní roli Gerty Schnirch, kterou sledujeme od sedmnácti až do sedmdesáti let, ztvární dvě herečky. Mladou Gertu hraje Barbora Váchová, tu starší potom Milena Steinmasslová. Kvůli představitelce hlavní role jsme podnikli extenzivní casting i kamerovky. Bára není moc známá, ale někoho takového jsme potřebovali. Chtěl jsem neokoukanou tvář, protože to přináší jistou autenticitu. A také aby nešlo o bulvárem propíranou tvář. Od prvního momentu jsem v ní viděl kombinaci hluboké duše, oduševnělé tváře, jisté zranitelnosti a současně pevnosti. Gertinu dceru v dospělosti hraje Lucie Štěpánová. V roli Gertiných rodičů se představí Kristýna Badinková, kterou diváci znají z Pelíšků a jeden ze sedmi německých herců Johann von Bülow. Od začátku jsem chtěl, aby německé role ztvárnili Němci. Je to jedna z nejklíčovějších věcí, která se mi na tom od začátku líbila. Že jde o střet dvou kultur, dvou jazyků. V dalších rolích se objeví Carl Grübel, jenž hraje Gertina bratra, jejího přítele z mládí zase Oskar Hes.
Jakou roli hraje během natáčení jazyková bariéra?
Režíruji anglicky, protože německy neumím. Naštěstí většina štábu angličtinu ovládá, tak se míchá s češtinou i němčinou. Bára Váchová umí výborně německy, což je strašná výhoda jak pro mě jako režiséra, tak i pro postavu. Je to pro mě krásná práce, protože u takového mezinárodního projektu mi dává velký smysl vracet se do dějin tak, jak skutečně probíhaly. A to, že bylo Brno před i během války skutečně dvojjazyčné.
V Brně jste museli čelit různým výzvám. Přibližte některé….
Hadicí nebo konví se například polévaly povrchy ulic a chodníků. To proto, aby ve filmu vše vypadalo lépe. A protože nebyla na místě natáčení dobová dlažba, tak jsme ji museli zakrývat štěrkem a záběry ztmavit. Nejvíce ale bojujeme s plastovými okny. Mor plastových oken je něco, co nám filmařům trhá srdce. Nejen z vizuálního důvodu, ale dřevěná a špaletová okna jsou pro mě, jako pro člověka, který se považuje za estetiku milujícího, někdy příliš citelným zásahem do architektury.
V Brně jste pracoval s velkým komparzem amatérských nadšenců. Jaké s nimi máte zkušenosti?
S komparzem mám dobré zkušenosti všude jinde než v Praze. Jakmile se vzdálíte od hlavního města, tak je komparz zlatý. Je to tím, že v Praze často natáčí i zahraniční produkce. A tamní komparz je tak už rozmazlenější. Ke komparzistům mám respekt, bez nich bychom se neobešli. Navíc s nimi natáčené scény vyžadují notnou dávku trpělivosti a pokory, protože je to o dlouhém čekání na povedené záběry třeba i v mrazu nebo horku, které se opakují k naprosté dokonalosti. Komparzista je profese, která vyžaduje trpělivost a velký nárok na fyzickou připravenost.
Co je pro Vás při natáčení nejdůležitější?
Herci, kteří nesou emoce daného příběhu. Pakliže tedy máte ještě dobře napsaný scénář, protože za obojí mám největší zodpovědnost. Chci vždy pracovat s herci, kterým věřím. I když do toho často mluví hodně lidí. Ale většinou se mi daří vyjednat obsazení, jaké si přeji u všech podstatných rolí. A čistě lidsky potřebuji na place klid, dobře postavený štáb, který si taky sám ladím. Jedním ze zásadních úkolů každého režiséra je zůstat klidný, nepodléhat stresu, který je všudypřítomný. Snažím se ho minimalizovat třeba i tím, že máme s herci před natáčením čtené zkoušky a scházím se s nimi i individuálně. Takže jsou připraveni předem.
Když zmiňujete přípravu, tak zrovna bubeníci a turnerovci měli při pochodu velký problém držet stejný krok. Kdyby si prošli vojnou, nestalo by se jim to.
Kamera je v takových případech naštěstí milosrdná a dokáže lhát. Takže v záběrech nepoznáte, že nedokážou pochodovat řádně v rytmu. Trvalo to dvě hodiny, než byli kluci schopní dát pořadové cvičení. Tedy sladit nohy i ruce, ve kterých, jak se ukázalo, byl největší problém. Ruce jim lítaly každou chvíli někam jinam. Je to prostě jiná generace, ale nemám jim to za zlé. Zažil jsem ještě na škole branné cvičení. Byli jsme vychovaní v tom, že umět pochodovat je součástí klukovských dovedností.
Vraťme se ještě k hercům. Jak těžké je dnes najít ty dobré? Když bychom je měli srovnat například s Vladimírem Menšíkem, Milošem Kopeckým a dalšími, tak k jejich umění mají častokrát hodně daleko.
Ano, to byli fantastičtí herci. Jedna z mých teorií jejich skvělého umění je, že si i herec musí něco prožít. Navíc žili v časech, které byly turbulentní, někdy až dramatické. Televize byla tenkrát ještě v plenkách a víc se četlo i žilo. A to také bylo znát na jejich hereckých projevech. Pozorovali více lidi, vnímali jinak život. A jako herci měli potom z čeho čerpat. Máme i dobré mladé herce, ale je pravda, že jich není zdaleka tolik.
Například?
Když jsem dělal Bratry, točil jsem s Honzou Nedbalem, který k tomu přistupuje intuitivně. Je to talent a ostatní mu přichází shůry. Charakterních herců je dnes mnohem méně. Dříve se navíc nenatáčelo tak často, více se hrálo divadlo. A herci byli soustředěnější. Dnes je v divadle, bohužel, herecká profese velmi špatně placená, takže aby si vydělali na složenky, musí mít další závazky. A to je dekoncentruje.
Natáčení končí v červnu, takže potom vás čeká střižna?
Stříhat filmy nechávám průběžně, to je můj způsob práce. Vrcholná fáze střihu a postprodukce se potom bude odehrávat od července do září. Oba filmy by měly být hotové koncem listopadu. Premiéra v České televizi je naplánovaná na únor příštího roku.
Na jakého diváka film cílí?
Je to širokospektrální drama, které může bavit mladé a stejně tak i starší publikum. Moje zkušenost z Bratrů je taková, že šlo o diváky od 12 let a psali mi i ti, kterým bylo hodně přes 80 let a danou dobu zažili. V tomto filmu si určitě najde každý něco svého.
Petr Podroužek, foto: autor
