Černobylskou zónu si bere zpátky příroda
Spojené státy americké, Blízký východ nebo Černobyl. Všechna tato místa navštívil cestovatel a publicista Jiří Kalát, který do Česka přiváží nejen krásné fotografie, ale především zkušenosti a zážitky z dalekých krajů. Prozradil nám něco o svých cestách, nové knize a právě o Černobylu, kam se po letech pomalu navrací život.
Navštívil jste mnoho zemí. Uchvátila vás některá natolik, že byste si uměl představit tam zůstat natrvalo?
Ano, samozřejmě. Většinou když se nějaké zemi věnuji, tak se v ní pokouším alespoň nějakou dobu žít. Podařilo se mi pracovat a bydlet v Izraeli, Estonsku a chvíli i na Aljašce. Je to neuvěřitelná zkušenost a dokážu si představit, že například v Estonsku bych mohl žít natrvalo.
Když se zeptám na nezapomenutelný zážitek z cest, který se vám vryl hluboko do vzpomínek – co vás napadne jako první?
Jízda na otevřeném nákladním vlaku s železnou rudou v Mauretánii. Jeli jsme celou noc (celkem asi 14 hodin) pouští poblíž marockých hranic, myslím, že to bylo kolem 500 kilometrů. Foukal vítr, všude byl železný prach a člověk se klepal šílenou zimou. Pro mě to byla jedna z nejhorších, ale zároveň také nejúchvatnějších nocí v životě.
Témata vašich přednášek jsou opravdu zajímavá – na jedné z nich hovoříte o Černobylu. Jaké emoce ve vás zanechalo toto místo?
Popravdě vlastně strašně pozitivní. Já vím, zní to divně, ale je to tak. Černobylskou zónu, která byla po katastrofě prakticky celá evakuovaná, si bere zpátky příroda, a to s brutalitou sobě vlastní. Tam, kde byla betonová města, jsou nyní lesy, cesty zarůstají travou a budovy zase křovím. Člověk proste kráčí mezi stromy a najednou z ničeho nic vrazí do paneláku. Je to vlastně hrozně fascinující.
Líbil se vám seriál Černobyl?
Hodně. Jelikož o Černobylu přednáším, tak jsem si o katastrofě mnoho dat ověřoval a dohledával. Vyprávění od HBO události zobrazuje opravdu věrně a reálně, i když i zde je znát jistá filmařská licence.
Na cestách potkáváte velké množství lidí. Ve kterém z navštívených míst považujete obyvatele za nejpřátelštější, a ve kterém naopak? Jak na vás obvykle místní reagují?
Lidé jsou všude stejní. Každá společnost obsahuje podobné procento lidí dobrých na straně jedné a blbců na té druhé. Liší se kulturní pravidla daných společností, kdy některé jsou otevřenější i pohostinnější a jiné zase chladnější i odtažitější. Já mám obecně rád arabskou kulturu, a proto moje cesty vedou převážně na Blízký východ a do severní Afriky.
Kam dál budou směřovat vaše kroky?
Kamkoliv to půjde, řekl bych.
Do kterých dalších míst se chystáte?
V tuto chvíli hodně intenzivně plánujeme cestu zpět do Černobylu a obecně na Ukrajinu, pak se snad zadaří vyrazit do mého milovaného Estonska a na podzim ještě do Istanbulu. Ale uvidí se, plánů je hodně, jenže doba je divoká.
A jakým směrem se bude ubírat vaše publicistická kariéra?
V tuto chvíli pracuji na druhé knize a pomalu připravuji třetí, takže práce je dost, jen ji dotáhnout. Mezitím píšu do různých časopisů a pracuji na projektu jménem Cestoklub. Na nudu není čas.
-Michaela Petráková-
(* 1984) se narodil v Havlíčkově Brodě. Je publicistou, spisovatelem a vášnivým cestovatelem – navštívil mnoho zemí po celém světě. Velmi se zajímá o Blízký východ a izraelsko-palestinské vztahy. Jeho práci pak můžete zahlédnout v časopisech Koktejl, 100+1 nebo jej zaslechnout v rádiu. Veřejnosti pak nabízí i přednášky o svých cestách, poslechnout si můžete například o Estonsku, Černobylu nebo Jeruzalému.
