Být prorokem v kultuře je těžké
Zdálo se, že díky postupnému odeznívání potíží spojených s pandemií covidu-19 se začíná blýskat na lepší časy. Jenže kvůli ruské invazi na Ukrajinu řeší celý svět další celospolečenský problém. Rozhovor s literárním kritikem a historikem Jiřím Poláčkem otevírá polemiku o budoucnosti kultury i vzpomínky na časy minulé.
Tématem dubnového čísla magazínu KULT je kultura po covidu. Pandemii momentálně zastínil válečný konflikt na Ukrajině. Jak na tom kultura za současné situace bude?
Válečné dění s nejistými výhledy samozřejmě ovlivní všechny oblasti našeho života. Sféra kultury může čelit různým omezením, jaká jsme už zažili kvůli covidu, ale mohou se zvýraznit skutečné hodnoty a to, co má v dnešní situaci smysl. Být prorokem je tu věru těžké!
Po sametové revoluci jste byl u zrodu brněnského kulturního časopisu ROK. Mohl byste čtenářům přiblížit jeho obsah a dobu existence?
Ve druhé polovině osmdesátých let se v okruhu kolem Jana Skácela začal připravovat časopis, který měl navazovat na Hosta do domu. Začal však vycházet až v roce 1990 pod názvem „revue otevřené kultury“ ROK a jeho historie se uzavřela na počátku roku 1993 číslem věnovaným Ludvíku Kunderovi; Jan Skácel už se tedy jeho vydání nedožil. Čtenáři v něm mohli číst příspěvky věnované problematice literatury, divadla, filmu, výtvarného umění či historie, přičemž jeho stránky doplňovaly četné fotografie a kresby.
ROK zanikl kvůli nedostatku finančních prostředků. Jak složité je vydávat kulturní časopis v dnešní době?
Pro vydávání kulturního časopisu jsou pochopitelně důležité peníze, které lze získat z různých grantů, ale často už nezbývají na honoráře, ba někdy ani na odměny pro redaktory. Dnes však vidím ještě jiný problém: je jím pokles zájmu o tištěná periodika. Vídám to i ve studovnách, v nichž se čtou již velice málo.
Jako literární historik a kritik se systematicky zabýváte českým písemnictvím 20. století. Ve vašem hledáčku se ocitli takoví velikáni české literatury, jako byli Jiří Mahen, Vladislav Vančura nebo bratři Čapkové. Který z nich je vám nejbližší?
Je to Vladislav Vančura, jehož próze – přesněji řečeno jejímu dobovému ohlasu – jsem věnoval už svoji diplomovou práci na brněnské filozofické fakultě a pak o něm napsal mnoho dalších prací. Je mi blízký jako velká osobnost i svou jedinečnou tvorbou.
V roce 2020 jste sestavil bibliografii svých čapkovských prací. Čím vás uchvátili Čapkové?
Je toho více. Z tvorby Karla Čapka mohu uvést třeba jeho rané povídky, cestopisy nebo publicistické texty, z děl Josefa Čapka jsou to jeho osobité a velmi různé knížky; nadto mě uchvacují jeho obrazy či knižní ilustrace. Proto též působím ve Společnosti bratří Čapků.
Nedávno jsme si připomněli sto let od narození už zmíněného brněnského básníka Jana Skácela. Jak na něj vzpomínáte?
Jana Skácela jsem poznal v osmdesátých letech jako účastník úterních setkání, která se konala v již zaniklé restauraci Bellevue. Vzpomínám na něj jako na muže vyhraněných názorů a velkého básníka. Byl jsem pak členem výboru Společnosti Jana Skácela, jež však dnes už de facto neexistuje.
V roce 2021 vám byla udělena Cena Jihomoravského kraje za přispění k věhlasu a dobrému jménu Jihomoravského kraje. Jaký význam pro vás toto ocenění má?
Velmi si jej vážím. Přemýšlím, zda moje kulturní aktivity byly až tak významné, ale zcela nicotné snad taky ne.
Od roku 1994 působí na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Jako literární historik a kritik se systematicky zabývá českým písemnictvím 20. století. Je předsedou Společnosti Jiřího Mahena a spolurediguje její zpravodaj Milíř.
