Bylo to jako samospoušť, začal jsem a už se to rojilo
Brněnský rodák Arnošt Goldflam dlouhodobě patří k nejvýraznějším tvářím české kultury. Letos oslaví už 75. narozeniny, přesto je dál činný mimo jiné jako divadelní autor, herec i spisovatel. Bavili jsme se s ním sice především jako s literátem, jelikož mu brzy vyjde kniha Hlavně o mamince, ale řeč přišla i na další témata.
Ve vašich knihách bylo dosud výrazná především role otce, ať už toho vašeho, vás samotného nebo coby nekonkrétní entita. Tentokrát se ale zaměříte na maminku. Bylo to náročnější?
Já jsem s těmi povídkami o mamince dlouho otálel. Jednak moje maminka zemřela v době, kdy jsem ještě ani neměl po maturitě, a taky jsem s ní neměl nijak problémový vztah, ba právě naopak. Ale časem ta potřeba napsat povídky o mamince rostla. Taky je třeba říci, že jsou z 85 % vymyšlené, tudíž najednou bylo témat dostatek a pustil jsem se do toho.
Skutečné vzpomínky se tedy při psaní objevovaly samy?
Přesně tak. Bylo to jako samospoušť, začal jsem a už se to rojilo.
Vaše knihy vydává vícero různých nakladatelství, ale poslední dobou hrají prim Větrné mlýny. V čem je spolupráce s nimi specifická?
S Větrnými mlýny spolupracujeme dlouho. Už před lety vydávali moje dramatické texty, pak se mnoho her shrnulo do – zatím – dvou tlustých svazků sebraných spisů. A když pak začali vydávat i prózu, tak jsem jim postupně nabídl Podivné historky ze života a teď Hlavně o mamince. A třeba v tom budeme pokračovat, pokud bude zájem z jejich strany. A hlavně od čtenářů!
Především na začátku covidové krize se hodně řešilo, jak poznamená nejen nakladatelství, ale i menší knihkupce. Kde a jak často nakupujete knihy vy?
Naše rodina se skládá z velkých čtenářů, pomalu nemáme nové knihy kam dávat. Ale byť chodíme do knihovny, občas si nějakou knihu koupíme, když je to něco, co chceme mít doma. A tak to pořád narůstá. Taky dárky jsou u nás většinou knihy. To všechno platí i pro naše děti.
Pamatujete si, kterou jste si přečetl, případně koupil jako vůbec první? Vedli vás rodiče k četbě?
Já jsem byl četbou posedlý vždycky, půjčoval jsem si knihy postupně od písmene A v knihovně v Brně v Černých polích, a to až do písmene V, kdy mě vyhodili, protože jsem jednu knížku ztratil. A taky od kamarádů a spolužáků. První knížka, kterou jsem doma dostal, byla od mého taty – byla to verneovka Dva Robinsoni z antikvariátu a stála osm korun. Jinak jsem ale knihy moc nedostával, až po letech jsem si je pak kupoval sám.
Nedávno jste se objevil v seriálu Hlava Medúzy. Máte rád detektivky, a to i ty televizní?
Musím se přiznat, že doma ani nemáme televizi. Filmy si stahujeme z nabídky, žánrově velmi různorodé, podle toho, co nám kdo doporučí nebo o čem se všelijak dozvíme.
Než na účast v nějakém filmu, seriálu nebo televizní inscenaci kývnete, co o nich potřebujete vědět?
Že to není úplná blbost. Nebo když se s režisérem či scenáristou znám, případně v tom účinkují příjemní kolegové a kamarádi.
Řada lidí si vás dodnes spojuje s nevelkou, ale zato výraznou rolí v Dědictví aneb Kurvahošigutntag Věry Chytilové. Příští rok uplyne od jeho premiéry 30 let. Chápete, proč se stále těší takové popularitě?
Chápu, poněvadž to vyjadřuje tu dobu, ba i dnešní časy a poměry. Dále ovšem díky Bolku Polívkovi, který tu figuru přesně napsal, vystihl ze života a geniálně ji hraje. A samozřejmě díky Věře Chytilové, která to výborně natočila, s důrazem na herecké výkony.
Vedle vás a samozřejmě Bolka Polívky zanechal v tomto snímku velkou stopu také Jiří Pecha. Zemřel před necelými dvěma lety. Ví se o vás, že jste byli velcí přátelé. Kdy jste si naposledy řekl, že byste se s ním rád podělil o něco, co vás právě potkalo?
Jirka vlastně nebyl člověk, který by se nějak zvlášť svěřoval. Ale měl jsem u něj pocit blízkosti, vřelosti, přátelství, byl to prostě dobrý, srdečný člověk. A také vynikající herec s obrovským citem. Měl jsem ho velice rád a mrzí mě, že tak brzy odešel, mohl toho ještě hodně zahrát. Škoda...
Fotografie pořídili David Konečný, Salim Issa a Alena Hrbková.
Herec, dramatik, spisovatel, režisér a pedagog. Jeho osud je úzce spjatý s Divadlem Husa na provázku a HaDivadlem. Režíroval také na různých scénách v zahraničí, například v Německu, Polsku nebo Rakousku.