Brněnské vinohrady
Pěstování vinné révy na Moravě je dle pramenů doloženo již ve 3. století našeho letopočtu, kdy za vlády římského císaře Marka Aurelia Proba byla vojáky desáté římské legie vysázena vinice v oblasti dnes zaniklé obce Mušov pod pálavskými kopci. První písemná zmínka o brněnských vinicích pochází až ze začátku 13. století, ale vinná réva se v okolí Brna pěstovala již mnohem dříve.
Brněnské vinice se rozprostíraly v Židenicích, Králově poli, Obřanech i Černovicích, na jižních svazích Žlutého i Červeného kopce, a dokonce i na svazích pod Špilberkem, který byl tehdy ze strategických důvodů zbaven stromů a keřů. Vinice v areálu Brna a jeho předměstí však tvořily jen nepatrnou část brněnských vinohradů. Ivančice, Židlochovice, Hustopeče, Mikulov, Břeclav, to byly ve 14. století nejznámější vinohradnické lokality jižní Moravy, tehdy v majetcích brněnských světských i duchovních vrchností. Vinice se totiž považovaly vedle domů za nejcennější nemovitosti a brněnští měšťané do nich často investovali své finanční přebytky. Vinohrady byly zapisovány do městských berních knih, byly oceňovány a také z nich byla placena daň. Šenkování, dovoz a prodej vína patřily mezi nejvýnosnější městské živnosti.
Proto i tyto činnosti byly podmíněny množstvím ustanovení a nařízení, která většinou zajišťovala brněnským měšťanům a majitelům vinic monopolní postavení. Patřilo k nim i tzv. mílové právo, zakazující na míli od Brna zřizovat krčmy a nalévat víno, a tudíž vylučující nevítanou konkurenci. Právo šenkovat udílela městská rada podle nařízení z roku 1355 jenom těm měšťanům, kteří vlastnili ve městě dům nebo platili vysoké daně, což znemožňovalo právo nálevu vína chudším měšťanům. Nalévat se smělo pouze víno z vinic brněnských měšťanů, které byly řádně zapsány v berních knihách. To však nebylo vhod dovozcům vín z Uher, Německa, Řecka i Itálie, kteří mohli svá kvalitní vína prodávat až po vyčerpání zásob vín místních. Často tak docházelo ke tvrdým střetům, které občas končily i ozbrojenou vzpourou.
Brněnská vína se vyvážela nejen na celou Moravu, ale i do šlechtických a měšťanských domů v Praze, Vratislavi nebo Krakově. V polovině 14. století se za cenu 1 litru domácího vína dalo pořídit 1 kuře nebo 10 až 20 vajec, případně 3 libry masa. Litr lepšího italského vína se rovnal ceně 3 kuřat, 80 vajec, 2 zajíců nebo 10 liber masa. Pěstování a obchod s vínem patřily mezi příčiny tehdejšího budování rozsáhlých městských sklepů. Podle jejich rozlehlosti a množství lze usuzovat, že víno patřilo mezi nejvýnosnější obchodní artikl a výrazný zdroj příjmů města. Stabilně nízká sklepní teplota v rozmezí 6–10 °C zaručovala trvanlivost a lahodnost nápoje, jenž byl ve 14. a 15. století nápojem nejrozšířenějším. Přispělo k tomu zřejmě i to, že pitná voda byla častou příčinou nákaz a infekcí a její kvalita zvlášť ve městech nebyla příliš vysoká. A protože tehdejší obliba silně kořeněných jídel a obvyklá lékařská rada, že suchá strava škodí tělu, se odrážela ve zvýšené konzumaci nápojů, byly víno a pivo nezbytnou složkou jídelníčku.
