Krysí kanál na Špilberku
Hradní pevnost postavená na nejvyšším brněnském kopci měla pro vznikající město především strategický význam. Tvořila pevný obranný bod v místě potencionálního nebezpečí a znemožňovala nepříteli využít kopce k útoku. Tato obranná funkce se v dalších dějinách města ukázala jako nanejvýš správná a účinná.
Bezprostředně po skončení třicetileté války započaly na Špilberku stavební práce na opravách a výstavbě nových opevňovacích systémů. Na této činnosti se podíleli brněnští stavitelé a řemeslníci, ale také špilberští vězni, především kriminální zločinci, tuláci, zloději a dlužníci, kteří pracovali na opravách pevnostních zdí. V první polovině 18. století, kdy stavební práce řídil zemský inženýr Nicola de Pieroni, vznikla hlavní brána, skladiště střelného prachu, nový fortifikační systém a také pověstné kasematy. Po ukončení sporů mezi Marií Terezií a pruským králem Fridrichem II., pro něhož se v roce 1742 brněnská pevnost rovněž stala nepřekonatelnou překážkou, pokračovaly stavební práce pod vedením plukovníka inženýra Petra Filipa de Rochepine. Byly dokončeny kasematy, postavena opevňovací bašta a opraveny obvodové zdi. Na západní straně byla zbořena válcová věž s hladomornou, na jejím místě vznikla kasárna a na východní straně ubytování pro velitele. Špilberk se po těchto úpravách stal nejdůležitější zemskou pevností, ale vojenského významu již nedosáhl. Jeho pevnostní charakter začal ustupovat zvyšujícím se nárokům věznice. Středověké příkopy, které původně obklopovaly špilberskou pevnost, byly zrušeny v roce 1742 v souvislosti s budováním kasemat.
Příkop na jižní i severní straně byl upraven a následně překlenut dvoupatrovými mohutnými cihelnými klenbami. Východní a západní příkop tak spojoval již jen odpadní kanál, procházející nejnižším patrem jižních kasemat. Odváděl vodu ze západního příkopu k ústí odpadní štoly v příkopu východním. Říkalo se mu „Krysí kanál“ a byl opředen mnoha legendami. Jedna z nich popisuje zvláště surové mučení vězňů, kteří byli do kanálu spuštěni a ponecháni napospas dravým hlodavcům. Množství krys v těchto místech zřejmě opravdu přežívalo, ale tím pravdivost legendy končí. Ani tento, ani žádný jiný způsob mučení ve špilberské věznici nikdy neprobíhal. Vznik podobných legend zřejmě zapříčinilo vystavení mučicích nástrojů a metod útrpného práva do expozice kasemat v roce 1880. Jedna z mnoha pověstí však připomíná Krysí kanál v souvislosti s útěkem vězňů z pevnosti. Tady je historická skutečnost pravdě mnohem blíž. V době, kdy probíhala úprava Špilberku na barokní pevnost, bylo nutné zajistit odvodnění zbylých příkopů. Již dříve byly středověké hradní příkopy alespoň částečně zaplňovány vodou a bylo tomu tak i po roce 1742.
Nepochybně tedy existovala odpadní výpusť, kterou se příkopy vyprazdňovaly. Kde se výpusť nacházela, není bohužel zcela jasné, je však možné, že již ve středověku byla umístěna v jižním rohu východního příkopu. Tehdy ji zřejmě tvořil pouze krátký kanál procházející hradební zdí, s vyústěním na holé stráni špilberského kopce. Po roce 1742 byl však odpadní kanál prokopán skalním masivem. Na plánu Brna z roku 1749 je tato skalní štola zakreslena od svého ústí v hradním příkopu až po úroveň Pekařské ulice. Stavba je to opravdu velmi zajímavá. Pevný skalní masiv bylo nutné pouze v některých částech dozdívat cihlami či kamenem. Rozměry štoly jsou značně proměnlivé, stejně jako její spád. Ani směr není přímý a chodby se esovitě stáčejí vpravo i vlevo. Na několika místech jsou ve stěnách proraženy malé, polozasypané, jen stěží průlezné odbočující chodbičky. V nejvyšší části, kde štola prochází hradbami a směřuje k prudkému klesání, je osazen kamenný portál s dochovanými závěsy na umístění mříží. Vzhledem k tomu, že do této štoly byl sveden i Krysí kanál, je přítomnost mříže celkem logická. Začátkem 19. století bylo ve špilberské pevnosti skutečně zaznamenáno několik úspěšných pokusů o útěk. Podle svědectví syna správce brněnské věznice Johanna Rottleuthnera byl jedním z uprchlíků vězněný Francouz, který nebyl nikdy dopaden.
Využil okamžiku, kdy vynášel kbelík s výkaly do latríny, zbavil se pout a unikl odpadovým kanálem. Skalní štola je dnes přístupná šachtou z prostoru jižního svahu špilberského parku. Je stále funkční a odpadní voda protéká nově opraveným korytem až do úrovně ulice Pellicovy. Tam již původní štolu nahrazuje neprůlezné kanalizační potrubí, namísto původní cihelné stoky. Z Pellicovy ulice procházela tzv. Kanálovou uličkou, napojenou na kanalizační větev Pekařské ulice. Průchozí horní úsek štoly je nyní na několika místech opatřen cementovým povrchem a skalní části jsou na mnoha místech vyspraveny cihelnými vyzdívkami. Spád odpadní vody je několikrát přerušen umělými kaskádami, přesto je klesání v některých úsecích tak prudké, že bylo nutné při pořizování fotodokumentace použít pro sestup lano. Cihelným klenutím prostupují v některých místech kořeny stromů a keřů rostoucích v parku a při nasvětlení tvoří skutečně tajemné a magické prostředí. Doba vzniku této kamenné štoly v polovině 18. století je pouze hypotetická. Zda byla vytvořena již mnohem dříve, a mohla tedy sloužit také jako tajná či nouzová cesta z obleženého hradu, zatím není možné doložit. Náznaky dalších chodeb a neprůchodných odboček však jen potvrzují skutečnost, že Špilberk stále ukrývá množství historických a doposud neznámých podzemních prostor.
