Bájní hrdinové proti monstrům a hněvu olympských bohů. Epické příběhy italského mytologického filmu

Antický starověk v dobrodružných fantaziích

Výpravná epická dobrodružství z antického starověku vznikala v italské kinematografii již od němé éry a v počátcích filmu v Itálii patřila k nejúspěšnějším podívaným. Ve zvukových 30. a 40. letech využívala v některých případech antická témata fašistická propaganda k oslavě vůdcovského kultu Benita Mussoliniho a vojenské intervence v Habeši. Mussolini osobně navštívil natáčení snímku Pád Kartága (1937) Carmina Galloneho, který glorifikoval jeho imperiální politiku.
Na němou éru navazovali producenti, scenáristé a režiséři zejména od první poloviny 50. let, kdy začaly vznikat některé filmy již v barevném širokoúhlém formátu. Snímky Královna ze Sáby (1952) Pietra Francisciho nebo Spartakus (1953) a Teodora, byzantská císařovna (1954) Riccarda Fredy kladly důraz na kostýmní, spektakulární podívanou. Ačkoliv se některé historicko-mytologické příběhy opíraly o antickou kulturu, zpracovávaly ji jako dobrodružnou fantazii.

Ve druhé polovině 50. let se italští filmaři začali více zaměřovat na epicky pojaté bitevní scény i na mýtické superhrdiny, na jejichž jménech, příbězích a atributech vznikaly tematicky vymezené série snímků. Režisér Pietro Francisci navázal filmy Herkulovy úkoly (1957) a Herkules a královna z Lýdie (1959) na dobrodružnou hrdinskou epiku s nepřemožitelnými siláky, jejichž nebezpečné mise provázejí různé překážky, ale zároveň je posvěcuje vůle olympských bohů.
Producenti vedle sebe v mnohých případech stavěli americké kulturisty a atletické herce a italské nebo francouzské divy. Tento model obsazování protagonistů nalezneme již u Francisciho herkulovských dobrodružství. Podobně jako v italském westernu, i v mytologických fantaziích opakovaně vystupovali američtí herci, například Steve Reeves, Gordon Scott, Reg Park, Mark Forest, Brad Harris, Ed Fury, Gordon Mitchell, Dan Vadis a další.
Hrdinové s nadlidskými silami a schopnostmi se zpravidla ocitali již v názvech jednotlivých filmů. Vedle snímků Herkules dobývá Atlantidu (1961) Vittoria Cottafaviho nebo Herkules v nitru země (1961) Maria Bavy zastupovali bájné siláky další antičtí dobrodruzi. Například Odysseus (1954) Maria Cameriniho, Ursus (1960) Carla Campogallianiho, Samson (1961) Gianfranca Paroliniho nebo Goliáš proti gigantům (1960) Guida Malatesty ožívali v sérii dalších podívaných.

Napínavá podívaná mezi historií a mytologií

Z němých kostýmních dobrodružství z antických civilizací oživili tvůrci ve zvukové éře postavu siláka Macisteho, kterého vytvořil pro film Cabiria (1914) Giovanniho Pastroneho spisovatel a básník Gabriele D‘Anunzio. Na širokoúhlá plátna italských kin se vrátil ve filmu Maciste v údolí králů (1960) Carla Campogallianiho a zahájil nový cyklus snímků s touto postavou jako Maciste na dvoře Velkého Chána (1961) nebo Maciste v pekle (1962) Riccarda Fredy.
Historie a mytologie se v mnohých filmech vzájemně propojuje a stává se součástí hravé tvůrčí fantazie italských filmařů. Romulus a Remus (1961) a Spartakův syn (1962) Sergia Corbucciho nalezli stejnou spektakulární odezvu jako některé ze sedmi divů světa ve filmech Rhodský kolos (1961) Sergia Leoneho nebo Já, Semiramis (1962) Prima Zeglia. Bájní hrdinové i starověké vynálezy se často potkávaly v napínavých akčních a výpravných scénách.

Někteří filmaři zpracovávali příběhy starověkých vládkyň, jak je tomu třeba ve filmech Kleopatřiny legie (1959) a Messalina, císařská Venuše (1960) Vittoria Cottafaviho. V mytologické rovině se utkávali hrdinové se zákeřnými monstry v příbězích Théseus proti Mínotaurovi (1960) Silvia Amadia nebo Nepřemožitelný Perseus (1963) Alberta De Martina. Zatímco v prvním filmu se hrdina ocitá v temném labyrintu, v druhém se střetává se zrůdnou Medúsou.
Producenti a filmaři ve výpravných antických fantaziích často rozvíjeli rozmanité speciální efekty od animací monster a gigantů až po vulkanické exploze a zkázu starověkých měst. Například Poslední dny Pompejí (1959) Maria Bonnarda, Zhroucení Říma (1962) Antonia Margheritiho nebo Rok 79: Zničení Herculanea (1963) Gianfranca Paroliniho prezentují populární žánr také jako epickou katastrofickou podívanou zobrazující ničivý pád antické civilizace.
Mnohé snímky vznikaly v západoevropských koprodukcích s mezinárodním hereckým obsazením a natáčely se kromě Itálie rovněž ve Španělsku nebo Jugoslávii, kde tvůrci nalezli přírodní lokality pro exteriérové spektakulární a bitevní scény. Všechny filmy nezavádějí diváka pouze do antického Řecka a Říma, ale i do jiných starověkých civilizací (Egypt, Asýrie, Etrurie, Orient) nebo zcela smyšlených zemí a temného podsvětí s fantaskními bytostmi a monstry