Židovská brána a Lorenz Padowetz
Obchodní cesta směřující ke středověkému Brnu z jižní strany přiváděla do města obchodníky a cestovatele Židovskou branou. Za ní pokračovala přímo na Dolní trh (nám. Svobody) a na levé straně začala prudce stoupat velkým obloukem do vrchu ve směru k Petrovu a Hornímu trhu (Zelný trh). V rozdvojení těchto strmých cest vzniklo již ve 13. století prostranství, kterému se začalo říkat Uhelný trh. Začátkem 19. století bylo náměstí přejmenováno podle přilehlého areálu kláštera na náměstí Kapucínské.
Prostranství Uhelného trhu bylo jedno z nejmenších brněnských tržišť a stísněné domovní parcely s úzkými dvory neumožňovaly řemeslníkům a živnostníkům úspěšněji rozvíjet svou činnost. Aby majitelé domů získali prostředky k obživě a na nejnutnější domovní údržbu, obytné prostory pronajímali. Domy chudších měšťanů byly podnájemníky mnohdy doslova přecpány. V domě povozníka Ondřeje Girlicha na Uhelném trhu bydlelo polovině 18. století v deseti světnicích a šesti kuchyních celkem šedesát pět lidí (dvacet čtyři mužů a čtyřicet jedna žen). Chybějící prostory byly často nahrazovány budováním sklepení mimo obvod domovních parcel. Sklepení tak vyplňovala z obou stran i ulici Židovskou (Masarykova) a táhla se až k Židovské bráně.
První zpráva o Židovské bráně pochází z roku 1328, ale vybudována byla mnohem dřív. Vznikla pravděpodobně již před polovinou 13. století společně s městskými hradbami a byla zřejmě nejstarší brněnskou branou. Pojmenování Židovská získala díky své poloze v blízkosti osady Židů, kteří sídlili v okolí ulice Františkánské a části ulice Masarykovy. Byla to také jediná brána, kterou mohli Židé do města vstupovat a kde se vybíralo židovské mýto. Při švédském obléhání v polovině 17. století byla brána citelně poničena, ale poměrně rychle probíhající opravy společně s několika přístavbami jí v roce 1658 daly podobu, kterou si zachovala až do roku 1835. Tehdy bylo rozhodnuto bránu přestavět, neboť její zúžený průchod již nedostačoval rostoucímu městskému provozu. Nová brána byla dokončena v roce 1836 a na počest příjezdu císaře Ferdinanda V. Dobrotivého do Brna byla nazvána Ferdinandova. Novostavba klasicistní brány však nesloužila dlouho. Zanikla i s celým přilehlým hradebním systémem za pouhých třicet let, aby uvolnila místo širokému prostranství, kde se začalo budovat nové železniční nádraží.
Slavnostního bourání Ferdinandovy brány v roce 1867 se zúčastnil kromě mnoha jiných hostů i statkář Lorenz Padowetz, brněnský měšťan. Formální bourání začalo o půlnoci, kdy několik reprezentantů měšťanstva vlastnoručním uvolněním jednoho kamene demonstrovalo konec časů, kdy město svíraly neprodyšné hradby. Lorenz Padowetz se tohoto slavnostního aktu zhostil bez obtíží, přestože byl v této době již zcela slepý. Mezi městskou honorací byl však natolik váženým mužem, že ho k této slavnosti přizvali i s doprovodem jeho přátel. S historií Židovské a později Ferdinandovy brány byl totiž tento podnikatel úzce spjat. V roce 1836, kdy byla Židovská brána společně s částí hradeb a množstvím budov v jejím okolí stržena, vystavěl na nároží Židovské (dnešní Masarykovy) ulice prvotřídní hotel s názvem U císaře rakouského. Původně se tak jmenoval zájezdní hostinec, který tu za Židovskou bránou již v minulosti stával. Vyhlášený hotel byl více znám podle lidového názvu Padovec.
Hotel byl vybudován podle projektu Josefa Jacobiho na místě dvou domů v Židovské ulici a prostranství po bývalém vnějším pásu brněnských hradeb. Představoval první reprezentační hotelovou budovu v Brně a její kvalitní architektura doznívajícího klasicismu patří rovněž k hodnotnému odkazu brněnského stavitelství 19. století. Svůj věhlas hotel neztratil ani po stoletém provozu a jistě za to nevděčil jen velmi výhodné poloze v blízkosti železniční stanice. Jako hotel sloužila budova až do května 1945, kdy zde bylo zřízeno tzv. repatriační středisko. V dnešní době je objekt po mnoha přestavbách a úpravách využíván k administrativním účelům, restauračním a obchodním provozům.
Hostinec U Tří kohoutů v nárožním domě ulice Masarykovy a Kapucínského náměstí byl zřízen v roce 1795 hostinským Františkem Schmidtem. Již počátkem 17. století však v tomto domě, jehož historie sahá až do středověku, bývala taverna. Prosperující hostinec U Tří kohoutů zakoupil v roce 1822 statkář Lorenz Padowetz a interiéry dal vybavit a vylepšit „vyšším komfortem“. Hostinec zůstal jeho majetkem i tehdy, když vedle něj dal postavit vlastní hotel. Jako majitelka byla v roce 1849 uvedena jeho manželka Amálie. V roce 1893 získali hostinec Rudolf a Růžena Stodůlkovi, kteří se snažili obchodní činnost oživit. Pořádali tu každovečerní zábavy s mnoha lidovými zpěváky, humoristy a šansoniéry a postarali se tím o oživení brněnského nočního života. Hostinec nabízel ve své inzerci příjemné hotelové pokoje a výborně zařízenou restauraci, zásobenou prvotřídním pivem a jemnými víny. Lokál byl velmi oblíbený zejména cestujícími, továrníky a obchodníky, kteří si tu krátili čekání na ranní vlak. Při dobré náladě pak docházelo ze strany hostů i k speciální objednávce, tzv. „jízdy do Vídně“, což byla láhev šampaňského v ceně dvou zlatých, tedy právě tolik, kolik stála jízdenka do rakouské metropole.
Hostinec výtečně prosperoval, proto se majitel Rudolf Stodůlka rozhodl starý objekt v roce 1897 zbořit a na jeho místě vystavět podle projektu Jakuba Gartnera dnešní pseudobarokní budovu s přebujelou dekorací na fasádě a s plastikou tří kohoutů nad hlavní římsou. Hostinec pak již nesloužil k ubytovávání, zůstala zde pouze restaurace v přízemí a kavárna v patře objektu. Někdejší hostinskou činnost připomínala ještě v devadesátých letech minulého století vyhlášená Černohorská pivnice v přízemí a suterénu domu. S novým tisíciletím však i tato hospoda ukončila svoji činnost a objekt je nyní pronajímán nájemcům s rozličným zaměřením.
