Zapomenutý sportsman a hrdina Rath ožil na plátně
Emerich Rath. Jméno tohoto pražského Němce je pro pár znalců synonymem pravého sportsmana začátku 20. století. Ve sportovním světě, který se na přelomu století formoval a uctíval své první hvězdy a hrdiny, byl všeobecně známý. Skvěle ovládal řadu rychlostních, vytrvalostních i silových atletických disciplín, ovládal lecjaké sportovní náčiní, vynikal v individuálních i kolektivních sportech. Dokonce soutěžil v maratonu na londýnské olympiádě v roce 1908 a o čtyři roky později ve Stockholmu.
Jenže mluvil německy a na takové se v českém prostředí během čtyřiceti let komunismu zapomínalo, podobně jako na řadu skvělých prvorepublikových fotbalistů z německých pražských i venkovských klubů. Do české historie se prostě čeští Němci jako hrdinové dlouhodobě nehodili a po druhé světové válce už tuplem ne. A většina jich je zapomenutá dodnes, a tak to i zůstane. Příliš prachu už nasedalo na muže narozené obvykle ještě koncem 19. století. Zapomenutý Rath se však nyní vrací do povědomí lidí díky filmu Poslední závod režiséra Tomáše Hodana, který jde v březnu do kin. Většina lidí alespoň mlhavě tuší, kdo byli Bohumil Hanč a Václav Vrbata a že zahynuli v Krkonoších 24. března 1913 při běžkařském závodě na 50 kilometrů. Hrdina Rath, též skvělý lyžař, se nebohého, vysíleného a na kost promrzlého souputníka Hanče pokusil v zuřící vánici zachránit. Na zádech ho táhl od Zlatého návrší k Labské boudě. Ale nedokázal to. Posadil tedy Hanče k tyči, vzal své lyže a jel na Labskou boudu pro pomoc. Muži, kteří ho našli a odtáhli do na saních, už se mohli jen dívat na bezvládné tělo, které ještě před několika hodinami patřilo silnému sportovci a průkopníkovi lyžování v Krkonoších. Později našli i mrtvého Vrbatu, Hančova kamaráda, který mu ve vánici půjčil zimník a čepici a také se snažil najít pomoc. Neúspěšně.
Marně se v Krkonoších snažil zachránit zmrzlého Hanče
Když v roce 1956 vznikl o tomto závodě film s názvem Synové hor, Rath se tehdy nehodil. Byl zcela okrajovou postavou. To se Hodan rozhodl změnit. Závod se konal v době, kdy Češi často ignorovali německé závody a naopak. Ale Rath byl ukázkou toho, jak může sport spojovat. Měl přátele mezi Čechy, Němci i sportovci ostatních národů. Do závodu tehdy nastoupilo jen šest mužů, vyjeli za teplého předjarního počasí, které se však začalo měnit, déšť přešel ve sněhovou vánici a ochladilo se. Všichni včetně Ratha vzdali. Byl jedním z těch, kteří se Hanče vydali hledat, když se neobjevil na kontrolní stanici.
A našel ho poblíž místa, kde od roku 1925 stojí památník, mohyla Hanče a Vrbaty… Neštěstí kamaráda- -sportovce pro něj prý bylo traumatem až do konce jeho jinak nesmírně pestrého života. Lyžování do jeho života vstoupilo už ve třinácti letech v roce 1896. Jen čtyři roky poté, kdy dovezl první lyže do českého království hrabě Jan Harrach pro své lesníky. Rathovi je daroval vídeňský student, který tehdy pobýval v Broumově, Rathově bydlišti. Jako mladý chlapec se sám učil lyžovat a je možné ho považovat za jednoho z průkopníků tohoto sportu v Čechách. Na přelomu století se vyučil obchodním příručím ve známém pražském železářství U Rotta, ale poté přesídlil do Německa a v roce 1912 se ženil v Berlíně, kde působil jako obchodník. Jeho široký sportovní záběr mu v pomohl získat členství v mnoha klubech a také spoustu přátel. Že svou vlast neomezoval na Čechy či Německo, dokládá fakt, že po válce už žil opět v Praze. Krátce po ní si otevřel obchod se sportovními potřebami, které později doplnil trampskými a tábornickými. Už jako zkušený muž se nadále nejen účastnil různých závodů a soutěží, ale sám je i organizoval. Bylo až neuvěřitelné, jak široký byl jeho sportovní záběr. Nepěstoval jen atletické či lyžařské disciplíny, ale jezdil také na kole, boxoval, v roce 1912 se stal dokonce mistrem Německa v těžké váze, a ještě v roce 1932 dokázal zvítězit v rychlobruslařském závodě. A to je jen letmý výčet...
Průkopnické počiny k jeho jménu patřily i v meziválečném období. Rath sjížděl na kánoi horské řeky, u nichž se o to nikdo před ním nepokusil. Proslavil se, když se objevil na Tibeře v Římě, sjížděl z Brixenu do Benátek a v roce 1924 se vydal na vodní pouť dlouhou 360 kilometrů po Seině, aby doplul do Paříže v den zahájení olympijských her. V duši nadšeného sportovce a obchodníka však dřímal i romantický duch, který měl to štěstí, že v době mezi válkami pobýval v Praze. Tehdy totiž zažilo nevídaný rozmach trampské hnutí. Z lokálky na Sázavu se stal Posázavský Pacifik a tisíce mladých lidí jezdily do romantické krajiny kolem této řeky trávit neděle. Rath si tehdy pořídil dřevěnou chatu na skalách v Lukách pod Medníkem, a když měl volno, ujížděl z Prahy právě sem. Mohl si tu snít o indiánech a životě v přírodě tak, jak to čítal v dobrodružných románech, jež tehdy hltala značná část mladých i starších kluků. Rathovi nechyběl v chatě totem, chodíval v indiánském obleku s čelenkou a indiánským tomahawkem, dokonce i když přál přátelům v Praze pěkné prožití Vánoc. Ani na Sázavě na sport nezapomněl. Postavil hřiště a sjížděla se k němu trampská mládež z okolí. Byl tu šťastný. Jenže krásný život, který si za první republiky dopřála spousta lidí, netrval dlouho. Další válka rozmach mladého československého státu zastavila. Rath patřil k antifašistům, a jaká musela být jeho morálka, když ukrýval ve sklepě či ve skladu obchodu Žida.
Po válce mohl díky tomu v Praze zůstat, jeho život se však obracel k horšímu. Němci ho za války nechali na pokoji, komunisti už ne. Obchod mu po roce 1948 sebrali a na rok ho zavřeli do vězení, protože propagoval skauting, měl za výlohou indiánskou čelenku a totem či americké opasky a klobouky. Dost na to, aby mohl být obviněn z propagace západního stylu života a amerikanismu. V té době mu zemřela manželka a po návratu z vězení mu vyměřili nejnižší možný důchod. Jak rychle se dokázal proměnit spokojený a činorodý život aktivního Ratha… Po zbytek svých dnů živořil jako pomocný zedník či metař. V roce 1959 byl v takové nouzi, že nabídl Náprstkovu muzeu svůj majetek a sbírky, ale zájem byl pramalý a za dvě věci dostal pouhých 600 korun. Většina lidí by se dávno nechala zlomit osudem, ne tak Rath. Usmyslel si, že dojede na kole na olympiádu do Říma. Jenže dostal cukrovku a osud ho nasměroval do domova důchodců u Benešova. Pak se mu naposledy zablýsklo na lepší časy. Bratranec Jan Rath z Broumova za ním přijel a nabídl mu, že může bydlet u něj. Starý Emerich byl rád, přestěhoval se do města, kde jako chlapec vyrůstal. Radost netrvala dlouho. Příbuzný ho z bytu vyhodil a téměř osmdesátiletý stařec byl najednou bezdomovcem potulujícím se po Broumově. Nemohli si ho nevšimnout „esenbáci“, kteří mu zařídili pobyt v domově důchodců, kde však po čtyřech měsících v prosinci 1962 zemřel na infarkt, zcela opuštěný.
Až dlouho po jeho smrti, na začátku 21. století, se jeho jméno na Broumovsku začalo vracet do povědomí. V Polici nad Metují stojí Muzeum zimních sportů Emericha Ratha a jeho jméno nese od roku 2003 i běh konající se přímo v Broumově.
– Zdeněk Meitner –
