Velryba vypotila jen hereckou příležitost

Protagonisté děl Darrena Aronofského si rádi ubližují. Nechají se mrzačit v ringu, obětují sami sebe v touze po úspěchu na baletní scéně nebo berou tvrdé drogy. Zatímco Wrestler a Černá labuť mohou argumentovat sportovními, respektive uměleckými pohnutkami, v Requiem za sen je do záhuby vedou mnohem přízemnější důvody – a to platí i pro Velrybu, byť se zde hodně cituje z klasického eposu Hermana Melvilla a Bible. Charlie se v první řadě chce usmířit s dcerou, kterou kdysi opustil, aby se po coming outu mohl věnovat mladému partnerovi. A jelikož ta mezitím dospěla do puberty, nečeká ho nic snadného.

Charlieho příbytek čpí potem, mastnotou a zbytky pochybných pokrmů z provozoven rychlého občerstvení. Divák ho navíc hned zpočátku zastihne ve dvou situacích, které by „neslušely“ ani méně monstrózní bytosti: nejprve ho stihne srdeční příhoda během ulepeného pokusu o masturbaci, aby se o pár filmových minut později dusil příliš velkým kusem sendviče. Sípá, chroptí, tečou z něj hektolitry tělesných tekutin. Přesto je jasné, že autor svému hrdinovi straní a navzdory odpudivému zevnějšku zdůrazňuje jeho morální kvality.

Aronofsky s oblibou pracuje s mediálním obrazem herců, které obsazuje do hlavních rolí svých snímků. Budeme-li se držet těch zmíněných, podařilo se mu restartovat kariéru Mickeyho Rourka a polidštit Natalii Portman. Velrybou dává obrovskou šanci Brendanu Fraserovi, který na přelomu tisíciletí především díky Mumii a jejím pokračováním platil za jednu z největších hvězd Hollywoodu. Bez ohledu na jeho aktuální vzezření není příliš pravděpodobné, že by se znovu začal objevovat na plakátech v dívčích pokojících, ale určitě nelze vyloučit, že mu na řadu cen nominovaný výkon otevře dveře jinam.

Fraserův comeback a jeho forma jsou však možná tím jediným, co je na Velrybě skutečně zajímavé. Skutečnost, že hned na několika úrovních upomíná na svou divadelní předlohu, nemusí být nutně na škodu. Ani předchozí Aronofského matka! prakticky neopustila několik málo interiérů a výsledkem bylo tísnivé psychologické drama. Problém Velryby spočívá v tom, že mimo netradiční vizáže neumí překvapit. Sbíhá se v ní několik marginálních vyprávěcích linek, kterým navíc jasně dané časové určení – pregnantně rámované několika na sebe navazujícími dny – ubírá na věrohodnosti. Když se všechna léta oddalovaná setkání odehrají v rámci jednoho týdne, divák se ptá, na co onen gargantuovský „maják dobra“ celou dobu čekal.