Svět Miroslava Zikmunda
Pominu-li fakt, že šlo o jednoho z našich největších cestovatelů, pak „světem“ Miroslava Zikmunda rozumím jeho celoživotní zvídavost, kdy se i ve velmi zralém věku neustále, živě, s až neuvěřitelnou skromností a pokorou zajímal o svět kolem sebe.
Miroslav Zikmund se narodil v Plzni, 14. února 1919, v rodině Antonína Zikmunda a jeho ženy Magdaleny. Celý život si vedl deník. Ty první si přitom malý Miroslav začal psát, nebo spíš malovat (neboť jak sám přiznal, deník si psal už v době, kdy ještě psát ani neuměl) do reklamních notýsků, které jeho maminka dostávala k nákupům.
Československa, vyrazil v roce 1936, na prahu dospělosti, se svým mladším bratrem Josefem. Ze zvědavosti, kam až se dostanou. Vlakem, na volný lístek, které měli jako synové železničáře do roka k dispozici tři. Začal se rodit cestovatel.
S Jiřím Hanzelkou, svým budoucím „parťákem na cestách“, se seznámil náhodou, když se spolu před školou jako čerství maturanti a budoucí vysokoškoláci dali nezávazně do řeči, co budou dělat po studiích, aby se vzápětí shodli, že chtějí cestovat.
Pak ale přišla druhá světová válka a uzavření vysokých škol. Tehdy se bezprizorní student Miroslav Zikmund zachránil před nuceným nasazením do Říše prací v rodné Plzni. Na jatkách, jako asistent u porážky. Brzy se ovšem přesunul do Českomoravského svazu pro mléko, tuky a vejce, kde pracoval jako korespondent.
Když bylo po válce, pustili se jako čerství komerční inženýři s Jiřím Hanzelkou do realizace velmi ambiciózního plánu „5“, cesty kolem světa, s tím, že chtěli působit jako propagátoři československých výrobků na všech pěti kontinentech. A aby toho nebylo málo, zavázali se, že ze své cesty budou průběžně připravovat reportáže pro československý tisk.
Byl to právě Miroslav Zikmund, kdo už při plánování jejich první, tři a půl roku trvající cesty Afrikou a Jižní Amerikou s proslulou Tatrou 87 navrhl, aby si vedli „palubní deník“. Díky tomu i díky bohatým fotografickým a filmovým materiálům vznikly o jejich cestách unikátní podrobné záznamy.
„Vítězný únor“ 1948 je zastihl mezi pygmeji. Tehdy neuposlechli přímou výzvu k návratu domů na tzv. konzultaci a cestu dokončili, přestože to bylo s československým pasem kvůli politickým změnám již obtížné.
Vlivem okolností na ně po návratu padlo dokonce podezření z možné špionáže. I proto, navzdory jejich obrovské popularitě vyvolané především rozhlasovými reportážemi z cest, mohl jejich první společný cestopis Afrika snů a skutečností vyjít až dva roky po návratu domů, přestože jeho rukopis vznikl už během cesty.
Oba cestovatelé se také věnovali přednáškám, o něž byl mimořádný zájem. Podle vzpomínek Miroslava Zikmunda přišlo na jednu z nich v červnu 1952 do litvínovského amfiteátru dokonce jedenáct tisíc lidí – na dva mladíky s mapou a ukazovátkem…
Přípravy na další cestu se však nepříjemně komplikovaly, především kvůli tomu, že nebylo kým jejich pokračování plánu „5“ zastřešit a cestovatelé na volné noze za hranice železné opony jednoduše nesměli. Nakonec se díky tlaku veřejnosti dychtící po dalších reportážích H+Z a prostřednictvím záštity Československé akademie věd podařilo „zdržování“ prolomit.
Na svou druhou cestu, po Asii a Oceánii, trvající tentokrát pět a půl roku, tedy vyrazili až v roce 1959, nyní ve dvou Tatrách 805. Z této cesty pak připravovali i tzv. Zvláštní zprávy, jež byly jejich otevřenou analýzou, jak která země funguje a co by mohlo být pro naši zemi přínosné.
Text čtvrté z těchto zpráv, kritický pohled na tehdejší Sovětský svaz, jeho političtí představitelé odmítli akceptovat. Když se pak Hanzelka se Zikmundem, už jako členové Komunistické strany (vstoupili v roce 1963), v době tzv. pražského jara přidali na stranu reformátorů, přišel zákaz jakékoli jejich další veřejné činnosti a dostali se i pod dohled Státní bezpečnosti.
Poslední knihou, která jim ještě v roce 1969 stihla vyjít, byl Světadíl pod Himálajem, jejich jedenáctá v pořadí. Ty další, Cejlon – Ráj bez andělů a Past na rovníku, už skončily „v šuplíku“. Oba navíc nesměli být nikde zaměstnáni. Miroslav Zikmund, aby vůbec přežil, musel začít rozprodávat svou knihovnu.
Po roce 1989 už pro Hanzelkovo zhoršující se zdraví nebylo možné znovu společně cestovat. Miroslav Zikmund proto sice cestoval dál, ale odmítal se vracet na místa, která navštívil společně s Hanzelkou. Výjimku z tohoto pravidla udělal jen v roce 2000, kdy na základě předchozí spolupráce (vznik zlínského cestovatelského festivalu Neznámá země) přistoupil na návrh dvou mladých cestovatelů Miroslava Náplavy a Petra Horkého a vydal se s nimi na Šrí Lanku. Z této cesty „prostorem a časem“ vznikla kniha Sloni žijí do sta let i stejnojmenný film.
Spolupráce se stejnými dokumentaristy dala později vzniknout i dvousvazkovému knižnímu výboru z díla a životopisnému projektu Století Miroslava Zikmunda, jehož výsledkem byly opět film a výpravná kniha.
Poté se však už bezmála stoletý kultovní cestovatel stáhl do soukromí, přestěhoval se ke své dlouholeté partnerce a jeho legendární zlínskou vilu získal Nadační fond Zikmundova vila s cílem zpřístupnit objekt veřejnosti.
Když 1. prosince 2021 ve svých 102 letech Miroslav Zikmund zesnul, zanechal nám po sobě mimo jiné více jak desítku kvalitních cestopisů, čtyři celovečerní, 147 krátkometrážních filmů, nespočet reportáží a impozantní odkaz, kam až může člověka dostat „pouhá“ zvědavost.
