Škola základ života

„Má-li se člověk státi člověkem, musí se vzdělávati.“ Jan Amos Komenský

Přitom ono slůvko „vyspělém“ je celkem zásadní. Jinak řečeno, to, co vnímáme jako samozřejmé, tedy život ve všeobecně vzdělané společnosti, je součástí toho, co se nám v dětství mohlo třeba i protivit. Tedy, základní školství. Také námi vysněná povolání jsou s  kvalitním vzděláním často nedílně spojená. Pokud tedy zrovna netoužíte házet lopatou…

Byla to tehdy především začínající průmyslová revoluce, která si u pracovníků alespoň základní vzdělání vynutila. V habsburské monarchii, do které spadalo i Království české a Markrabství moravské, proto zesílily snahy o to, vnést do vzdělávání řád a všeobecně jej rozšířit.

Ovšem, pouhým uvedením zákona v platnost školství automaticky fungovat nezačalo. Vlastně podobně, jako nebyla automatická vláda již zmíněné Marie Terezie. Její postavení v čele rakouské monarchie bylo totiž zpočátku nejisté a  zpochybňované. A nakolik je její panování dodnes v mnoha ohledech vnímáno jako revoluční, chybělo málo a všechno mohlo být úplně jinak.

Jediná vládnoucí žena na českém trůnu

Marie Terezie, plným jménem Marie Terezie Valpurga Amálie Kristýna, arcivévodkyně rakouská, česká a uherská královna, markraběnka moravská, vévodkyně burgundská a parmská a hraběnka tyrolská, byla nejstarší dcerou Karla VI., císaře Svaté říše římské, krále českého, uherského etc. Ten v roce 1713 vydal tzv. Pragmatickou sankci, která měla zaručit jeho potomkům zachování jednotnosti a nedělitelnosti dědičných zemí habsburských.

Navíc poté, co v roce 1716 zemřel jako kojenec jediný syn Karla VI. Leopold Jan, nabyl zmíněný dokument o  to většího významu, protože revolučně zaručoval dědictví nástupnictví právě jeho dcerám, konkrétně nejstarší z nich – Marii Terezii. Problém však nastal se smrtí Karla VI. v  roce 1740, když Bavorsko a  Sasko odmítly Pragmatickou sankci uznat a  pruský král vznesl územní nároky na Slezsko. Války spojené s  bojem o  následnictví trůnu ukončil v  roce 1748 až tzv. Cášský mír. Ten sice nakonec Pragmatickou sankci potvrdil, ale za cenu jistých územních ztrát. Marie Terezie však mohla konečně začít „úřadovat“.

A že opravdu úřadovala, je znát prakticky dodnes, prostřednictvím stále platných dopadů tzv. tereziánských reforem. Mezi ně se vedle téměř kultovní školní docházky, dík které si Marii Terezii opravdu bezpečně pamatujeme ze školních lavic, řadí mimo jiné i zákon z roku 1770 o číslování domů. A to jak ve městech, tak i na vesnicích. Pravda, Marii Terezii bychom si však měli pamatovat především díky jiné výjimečnosti. Jako první, ale také poslední panovnici na českém trůnu.

Škola volá!

Všeobecný školní řád byl tedy vyhlášen v roce 1774, jako jedna z  nejvýznamnějších reforem v  celé tehdejší rakouské monarchii. Přesto to ještě nebyla ona notoricky známá povinná školní docházka. Ta byla zavedena téměř o sto let později. Řád byl však tím zásadním impulzem pro  vybudování systému veřejných škol i  vytvoření podmínek, které by poskytovaly vzdělání veškerému obyvatelstvu.

Do té doby se totiž školský systém v  rakouské monarchii selektivně opíral o univerzity, gymnázia, městské školy nebo církevní řády. Školním řádem Marie Terezie v  podstatě vyzývala rodiče, aby své děti ve věku od 6 do 12 let posílali do normálních, hlavních a triviálních škol, přičemž označení jednotlivých druhů škol odpovídalo jak místním, tak i sociálním možnostem obyvatelstva.

Triviální školy převažovaly na vesnicích a v českých zemích se v nich vyučovalo téměř výhradně česky. Ve městech byly triviální školy určeny pro děti z méně majetných rodin. Vyučovalo se zde čtení, psaní a  počítání. Na vesnicích k tomuto triviálnímu vzdělání přibyly i základy polního hospodářství a ve městech zase učivo související s prací v průmyslu. Základy přírodopisu, zeměpisu a společenskovědního dějepisu se následně vyučovaly pouze v  nejvyšších třídách těchto škol.

Hlavní školy byly zřizovány v  krajích, a  kromě náboženství a osnov ze škol triviálních se zde učila například i latina, sloh, kreslení, geometrie či základy hospodářství a průmyslu. V hlavních městech zemí rakouské monarchie pak byly zřizovány školy normální. Ty měly rozšířené osnovy škol hlavních a vyučovalo se zde pouze v německém jazyce.

Učitel žákem

Bez zajímavosti není ani rozvoj učitelstva, protože je logické, že s reformou a rozšířením škol musel být nutně uveden do chodu i proces vyšší odbornosti učitelů, jejich profesionalizace a vůbec rozšíření jejich řad. K přípravě budoucích učitelů sloužily tzv. preparandy, které zajišťovaly odbornost učitelů, a především jejich přípravu na  hromadnou výuku.

Učitelem se tedy nemohl stát jen tak někdo. Pro učitele na školách triviálních trvala příprava tři měsíce, pro hlavní školy šest. Absolventi pak nastoupili na místo pomocného učitele a teprve po roce praxe se mohli přihlásit k učitelské zkoušce, která jim umožňovala vyučovat samostatně.